Ve Žďárských vrších nejsou jen staré chalupy, lesy a kameny. Po generace se tu vyprávěly také příběhy o čertech, pokladech a lidech, kteří někdy dostali přesně takovou odměnu, jakou si zasloužili.
Mezi Studnicemi a Pohledcem leží louka zvaná Safika. Podle staré pověsti tu kdysi stávala hospoda. Dnes by člověk možná přešel kolem a ani by ho nenapadlo, kolik veselí se na tom místě odehrálo — a jak náhle prý skončilo.
Kamení patří k našim kopcům odjakživa. Vystupuje z polí, odpočívá na mezích a provází člověka po lesních cestách. Některé kameny však podle starých vypravěčů bývaly kdysi něčím docela jiným.
Nad Blatinami se z hlubokých lesů zvedá mohutná Drátenická skála, které se odedávna říká také Drátník nebo Dráteničky. Její dvě stě metrů dlouhá rulová hradba, rozlámaná mrazem a časem, se tyčí až do výšky pětatřiceti metrů.
Kde přesně býval rybník Kukla, jak byl veliký a co se s ním vlastně stalo, to je dodnes tak trochu záhada.
Kdysi se na Horácku vyprávělo, že některé statky mají svého "hospodáře".
Vysočina bývala odjakživa krásný kraj.
Býval kdysi v milovských lesích adjunkt, kterého lidé neměli rádi.
Když dnes stojíte u Medlova a díváte se na jeho klidnou hladinu, těžko by vás napadlo, co všechno se podle starých pověstí ukrývá pod vodou.
Žákova hora je jedním z těch míst, kolem kterých se pověsti rodily snad odjakživa.
Blatinské chaloupky se krčí ve stráni dnes stejně jako před dávnými lety. Mnohé se tu změnilo, ale když přijde zima, sníh přikryje cesty a nad kopci se začne šeřit, člověku snadno připadá, že se tu čas na chvíli zastavil.