Zahrada už pomalu skládá ruce do klína. Záhony se vyprazdňují, jabloně pouštějí poslední listí a rána bývají studená tak, že se člověku nechce pustit teplý hrnek z dlaní. Na pavučinách se drží drobné kapky a slunce si dává načas, než nakoukne přes kopec.
Říjen přichází do zahrady tiše. Po ránu nechává na trávě studené kapky, pod stromy rozprostírá první barevné listí a večer nás posílá domů o něco dřív. Jablíčka se postupně stěhují do bezpečí, záhony řídnou a zahrada pomalu skládá ruce do klína.
Na podzim bývalo ve starých chalupách plno vůní. Jablka čekala v komoře, nad kamny se sušily křížaly a z kuchyně občas zavoněla povidla. A když se otevřel prádelník, mezi složenými ubrusy a povlaky se někdy ozvala ještě jiná vůně.
U syna na zahradě začínají padat první vlašské ořechy. Zatím jen pomalu, ale tamní ořešák mívá úrodu víc než slušnou. Brzy přijde čas, kdy se člověk pod stromem sotva narovná, a už zahlédne v trávě další skořápku.
Když jsme přišli k naší zahradě, nebylo tu vůbec nic. I plané růže, které dnes rostou u plotu, jsme museli zasadit. Dali jsme jim místo — a ony si ho časem zabraly ještě o kousek víc. Jejich větve už dávno přesahují ven a já nemám to srdce je všechny stříhat. Na podzim jsou totiž obsypané červenými šípky.
Koncem léta se na zahradě postupně vyprazdňují větve. Nejprve dozrají špendlíky, po nich blumy a nakonec přijdou na řadu švestky. Košíky se plní, sklenice také – a člověk si začne prohlížet stromy trochu jinýma očima.
Babí léto má zvláštní světlo. Slunce už nehřeje jako v červenci, ale stále dokáže pozlatit jablka na stromě, poslední dýně v trávě i pavučiny natažené mezi záhony.
Některé věci se na vesnici stále ještě nekupují. Prostě putují přes plot.
Dnešní den nebyl ničím výjimečný. A přece by byla škoda nechat ho jen tak odejít.
Jedna zůstane venku a zdobí zahradu i v zimě. Druhá se před mrazem stěhuje na verandu.