🌫️ Když na Safice dohrála muzika

Mezi Studnicemi a Pohledcem leží louka zvaná Safika. Podle staré pověsti tu kdysi stávala hospoda. Dnes by člověk možná přešel kolem a ani by ho nenapadlo, kolik veselí se na tom místě odehrálo — a jak náhle prý skončilo.

Bývaly tehdy hospody, které stály docela samy při cestách. Zastavovali se v nich krajánci a učedníci putující za řemeslem, sedláci s povozy i kupci se zbožím. Člověk si odpočinul, zahřál se a vyslechl, co je ve světě nového.

Do hospody na Safice se však nechodilo jen cestou za prací. Scházeli se tu hospodáři, pacholci, děvečky i řemeslníci ze Studnic a Pohledce. Přicházeli také lidé z Rokytna a Nového Města. Věděli, že hospodský má dobrou pálenku, pivo jako křen a že při sobotní muzice nebývá nouze o tanečníky.

Jakmile kapela spustila, starosti celého týdne jako by na chvíli zůstaly za dveřmi. Sukně se roztočily, podlaha zaduněla pod kroky a nad stoly se nesl smích. Venku se stmívalo, potom už byla hluboká noc — ale uvnitř se nikomu nechtělo domů.

Tančilo se až do božího rána.

Jenže po sobotě přicházela neděle. A když se z novoměstského kostela ozvalo svolávání na mši, mnozí tanečníci se teprve ukládali ke spánku. Jiní už spali tak tvrdě, že by je neprobudilo ani zvonění přímo nad hlavou.

V kostele zůstávaly prázdné lavice.

Pan farář své farníky napomínal. Domlouval jim, připomínal nedělní modlitbu a nabádal je, aby se při zábavách drželi trochu při rozumu. Jenže sotva se týden překulil k další sobotě, už se zase všichni těšili na Safiku.

Jednou se farář znovu rozhlédl po poloprázdném kostele a rozhněval se. Pohrozil hříšníkům božím trestem.

Ani tehdy si však nedali říct.

Následující sobotu se v hospodě sešlo snad ještě víc lidí než jindy. Pivo a víno tekly proudem, hospodský naléval kořalku a muzikanti hráli bez oddechu. Zpívalo se, tančilo a noc ubíhala, aniž by si jí kdo příliš všímal.

Za okny už začínalo svítat.

Potom zakokrhal kohout.

A právě v té chvíli se celá hospoda propadla do země.

Zmizel hospodský, muzikanti i tanečníci. Zmizely stoly, lavice a džbánky, z nichž se ještě před okamžikem pilo. Tam, kde se rozléhal smích a muzika, zavládlo ticho.

Na místě ztracené hospody se však jako zázrakem objevila studánka. Vyvěrala z ní čistá pramenitá voda — a podle pověsti tam vyvěrá dodnes.

Tak se na Safice vyměnilo hlučné veselí za tiché zurčení.

A kdo by se u té vody na chvíli zastavil, mohl by si vzpomenout na staré vyprávění. Na sobotní noc, která nechtěla skončit, i na kohouta, jehož ranní zakokrhání prý umlčelo celou hospodu.