📖 Pohádky od kamen

Já vám řeknu, že u nás člověk nemůže ani na chvíli usnout.

Panička říká, že podzim je krásný.

Venku se podzim opřel do chalupy oběma rukama.

V chalupě bylo ještě šero, když Dolárek zaslechl paničku vstávat. Protáhl přední tlapky, zatřepal ušima a šel se podívat, zda už je čas na návštěvu slepiček.

Toho rána nebylo z okna vidět ani na jedli.

Za chalupou napadl první sníh. Přikryl záhony, usadil se na větvích staré jedle a zahradu proměnil v bílé tiché místo.

Za chalupou se pomalu stmívalo. Zahrada už ztrácela barvy, ale nebyla docela tmavá. Na ořešáku se ještě drželo poslední světlo a jedle vypadala, jako by na svých větvích nesla celý večer.

Za chalupou rostl u plotu starý šípkový keř. Na jaře měl něžné květy, v létě dlouhé větve a na podzim se celý obsypal červenými šípky.

Celý den pršelo. Kapky stékaly po oknech staré chalupy, zahrada ztichla a Dolárek už potřetí obešel světnici, aby zjistil, jestli se v ní od rána neobjevilo něco nového.

V chalupě už bylo ticho. Panička dávno zhasla lampičku, za oknem se pohupovaly tmavé větve smrků a Dolárek spal schoulený u kamen. Jen vítr si občas povzdechl pod střechou, jako by se mu ještě nechtělo jít spát.