🌫️ Zkamenělá veselka

Kamení patří k našim kopcům odjakživa. Vystupuje z polí, odpočívá na mezích a provází člověka po lesních cestách. Některé kameny však podle starých vypravěčů bývaly kdysi něčím docela jiným.

Ty při cestě ke Studnicím prý bývaly svatebním průvodem.

Celý příběh začal u Terky ze Studnic a Francka z Rokytna. Dlouho spolu chodili a povídalo se, že už chystají veselku. Všechno nasvědčovalo tomu, že si Francek přivede studnickou nevěstu domů.

Potom se ale poškorpili. Padla ostrá slova, došlo i na nějaký ten šťouchanec a bylo po svatbě.

Francek se s rozchodem nedokázal smířit. Několikrát se pokoušel dát všechno do pořádku, ale Terka zůstávala neoblomná. Podle pověsti jí statkářská pýcha nedovolila odpustit a začít znovu.

Velice to trápilo také Franckova otce.

Žena mu zemřela už před dávnými lety a ženská ruka v jejich domácnosti citelně chyběla. Na Terku se těšil. Byla hezká, bývala hodná a on doufal, že s ní do chalupy přijde nový život. Především si však přál, aby byl jeho syn šťastný.

Místo svatebních příprav teď sledoval, jak Francek chodí jako tělo bez duše.

Čekal, soužil se a pomalu ztrácel sílu. Nakonec se rozstonal a po měsíci zemřel. Otec zůstal v chalupě sám, s prázdným místem u stolu a se zármutkem, který neměl komu povědět.

Terka si zatím našla jiného ženicha.

Filip, syn bohatého měšťana, si na dceru předního studnického statkáře myslel už dlouho. Jakmile zjistil, že je volná, začal s námluvami. A na rozdíl od Francka s veselkou neotálel. Po krátké známosti požádal Terku o ruku a ona nadšeně souhlasila.

Svatba se konala v létě.

Oddával je pan farář v novoměstském kostele. Po obřadu se všichni vydali ke Studnicím, kde už byla připravená hostina. Vpředu jela bryčka s nevěstou a ženichem, tažená párem nejlepších hospodářových koní. Za nimi šli ostatní svatebčané pěšky.

Když průvod procházel Rokytnem, přidal se k němu Franckův otec.

Ploužil se za ostatními jako stín. Něco si brumlal pod vousy a stále pozoroval nevěstu. Nikdo si ho příliš nevšímal. Všichni měli před sebou veselku, zatímco on se v myšlenkách vracel do chalupy, v níž zůstal sám.

Potom Filip pošeptal Terce něco do ucha.

Nevěsta se hlasitě rozesmála.

Co jí ženich řekl, to už se nedozvíme. Starý otec však ten smích neunesl. Všechen žal a hněv, které v sobě nesl, vyrazil v jediném výkřiku:

"Bodejť byste všichni zkameněli!"

Vtom se nebe zatmělo. Zaduněl hrom a krajinu rozčísl oslňující blesk.

Když jeho záře zmizela, po svatebčanech nebylo ani památky.

Na cestě ležely pouze kameny.

Vpředu veliký balvan — bryčka s nevěstou, ženichem i koňmi. Za ním řada menších kamenů, právě tam, kde před okamžikem kráčeli svatební hosté.

Ke slavnostně prostřeným stolům toho dne nikdo z nich nedošel.

Některé z těch kamenů tam podle starého vyprávění zůstaly dodnes. A tak si lidé vysvětlovali, proč je cesta ke Studnicím tak kamenitá.

Je to smutná pověst. O zmařené lásce, otcovském žalu i hněvu, který v jediné chvíli překročil všechny meze.

Kameny mlčí. Jen vyprávění ještě občas připomene veselku, která se domů nikdy nevrátila.