🌫️ Žákova hora v pověstech
Žákova hora je jedním z těch míst, kolem kterých se pověsti rodily snad odjakživa.
Není divu. Starý hluboký les, prameny ukryté mezi stromy, balvany zarostlé mechem a cesty, na kterých člověk ještě dnes snadno ztratí směr. Když se k tomu přidala mlha nebo se začalo stmívat, fantazie našich předků měla o čem vyprávět.
A tak se tradovalo, že hora ukrývala lidi před vojáky, ve svém nitru schovávala poklady, žili v ní tajemní obyvatelé a po lese se potuloval hejkal.
Jak Žákova hora dostala své jméno
Podle jedné staré pověsti sahá její jméno až do časů, kdy krajem táhla švédská vojska.
Lidé před nimi opouštěli domovy a hledali úkryt v hlubokých lesích.
Když zpráva o blížících se vojácích dorazila do Herálce, zdejší farář prý shromáždil své žáky a odvedl je do divokých lesů nedaleké hory.
Tam se společně ukrývali.
Jedli, co jim poskytl les, sbírali lesní plody a pili vodu ze studánek. Teprve když nebezpečí pominulo, vrátili se do Herálce.
A protože právě tam našli útočiště žáci, začalo se prý místu říkat Žákova hora.
Podobně poskytovaly bezpečí také lesy kolem Vortové.
A mezi lidmi se ještě dlouho říkávalo:
"Žákova hora a Vortová moc lidu zachová."
Tři kádě kysaného zelí
Žákova hora však podle pověstí neukrývala jen lidi.
V jejím nitru měl být také poklad.
A cesta k němu se otevírala pouze na Květnou neděli.
Jednou právě toho dne procházel přes Žákovici chudý chalupník.
Najednou se před ním otevřela zem.
Chalupník sestoupil dolů a ocitl se v hlubokém sklepení. Čekal zlato, drahokamy nebo truhlice plné peněz.
Místo toho před ním stály tři veliké kádě kysaného zelí.
"Když už jsem tady," řekl si, "alespoň ženě trochu přinesu."
Nabral zelí a pokračoval domů.
Když je však podal ženě, stal se zázrak.
Obyčejné kysané zelí se proměnilo v ryzí zlato.
Ženě zasvítily oči.
"Honem zpátky! Přineseme celou káď!"
Oba spěchali na Žákovu horu.
Chalupník našel místo, kde se před ním prve země otevřela.
Jenže tentokrát tam nebylo nic.
Žádný vchod.
Žádné sklepení.
A samozřejmě ani zelí.
Od té doby prý na Květnou neděli chodívali na Žákovu horu další hledači pokladů.
Hora už ale své "kysané zelí" nikdy nikomu nevydala.
Lidé uvnitř hory
Staří lidé také vyprávěli, že Žákova hora je uvnitř dutá.
A že v ní žijí lidé.
Mají tam své hospodářství, děti, dobytek a dokonce koně. V noci prý někdy vyjíždějí na projížďku okolním lesem.
A jako každý hospodář potřebovali čas od času kováře.
Když některý procházel přes Žákovici, země se pod ním mohla náhle otevřít a kovář se ocitl přímo v jejich podzemním hospodářství.
Jednomu se to prý skutečně stalo.
Okul koně a čekal, čím mu za práci zaplatí.
Dostal košík plný kobylinců.
Kovář zuřil.
Taková odměna za poctivou práci!
Jakmile se dostal ven, kobylince vysypal a s prázdným košem se vydal domů.
Tam si však všiml, že na dně několik kousků zůstalo.
A před jeho očima se proměnily ve zlato.
Kovář se rozběhl zpátky.
Jenže ať hledal sebevíc, nenašel už ani jediný.
Stejně dopadla i děvečka
Podobný příběh se vyprávěl o děvečce, která přišla do lesa na dříví.
I pod ní se náhle otevřela zem.
Celý rok potom sloužila lidem uvnitř hory. Vařila, prala, uklízela a starala se o děti.
Když ji po roce propustili, dostala za svou službu také košík kobylinců.
Děvečka je znechuceně vysypala.
Až doma zjistila, že několik kousků zůstalo přilepených ke košíku.
Proměnily se ve zlato.
Také ona se vrátila hledat zbytek své podivné výplaty.
Marně.
Žákova hora dávala své poklady jen jednou.
Hejkal ze Žákovy hory
A potom tu byl hejkal.
Toho jste podle pověstí nemuseli potkat jen v noci. Klidně se vám mohl ukázat za bílého dne.
Jednou v lese nocovali tři dřevorubci.
Byla zima a měli jedinou deku, a tak se pod ni namačkali všichni tři.
Po chvíli usnuli.
Najednou se probudili a před nimi stál hejkal.
Dřevorubci ani nedutali.
Hejkal si je dlouze prohlížel.
Tři hlavy vykukovaly z jedné deky, těla nebylo vidět a ven čouhaly jen nohy.
Nakonec zavrtěl hlavou a zaskřehotal:
"Tak podivné zvíře jsem jaktěživ neviděl. Tři hlavy má a nohy jen jedny!"
A stejně náhle, jako se objevil, zase zmizel.
Ne každý však měl při setkání s hejkalem takové štěstí.
Některému pocestnému prý vyskočil na záda, pevně se ho chytil a začal mu řvát do uší.
Člověk potom musel s hejkalem na zádech běhat po lese tak dlouho, dokud vyčerpáním nepadl.
Teprve potom hejkal seskočil, příšerně se zasmál a zmizel mezi stromy.
Hora, která si svá tajemství nechává
Dnes už se po Žákově hoře asi nemusíme rozhlížet po hejkalovi a málokdo čeká, že se před ním na Květnou neděli otevře zem.
Ale když se vydáte hluboko do starého lesa, chvílemi není těžké pochopit, proč právě tady vzniklo tolik pověstí.
Některá místa jako by si o ně říkala sama.
A Žákova hora je jedním z nich.