🌫️ Kterak se brambory na Vysočinu dostaly

Vysočina bývala odjakživa krásný kraj.

Jenže také chudý.

Na kamenitých políčkách se někdy urodilo víc kamení než obilí a lidé se mohli od rána do večera lopotit, přesto na konci léta hleděli do poloprázdných sýpek. A když potom přišla dlouhá zima, bývalo v chalupách všelijak.

Lidé si proto často povzdechli, proč jim Pánbůh nadělil tak krásnou zemi, ale tak neúrodnou.

A prosili ho, aby jim jejich těžký úděl alespoň trochu ulehčil.

K Pánubohu pro radu

Pánbůh jejich prosby vyslyšel.

Vzkázal Horákům, aby k němu poslali několik zástupců. Že jim dá něco, co jim pomůže.

Teď ale nastala otázka – kdo půjde?

Dlouho se radili, až nakonec vybrali nejstaršího, nejchytřejšího, nejbohatšího a nejchudšího z nich.

A protože ten nejchudší měl doma dětí jako smetí, vzal s sebou ještě svého asi desetiletého synka.

Když dorazili do nebeského království, čekal tam na ně veliký stůl.

A na něm bylo snad všechno, co může země urodit.

Žito, pšenice a ječmen. Hrozny, meruňky a broskve. A také všelijaké ovoce, které Horáci v životě neviděli.

Oči jim přecházely.

"Vyberte si," řekl Pánbůh. "Ale odnést si můžete jen jeden dar."

Co by u nás vůbec vyrostlo?

A teď byla rada drahá.

Jeden by chtěl pšenici, druhému se líbilo sladké ovoce a třetí by nejraději ochutnal něco, co ještě nikdy neviděl.

Jen ten nejchytřejší vrtěl hlavou.

"Však je to všechno krásné. Ale k čemu nám to bude? Na našich kamenitých políčkách se tomu stejně dařit nebude."

A zase nevěděli.

Vtom se dopředu protlačil klučina, který celou dobu stál vedle svého otce.

"Pane Bože," povídá, "dej nám něco, co by nás děti zahřálo, když paseme."

Dospělí se po něm překvapeně podívali.

Chlapec ale pokračoval:

"Když je venku zima, rozděláme si ohníček. Kdybychom si v něm mohli ještě něco upéct a dát teplého do žaludku, hned by nám bylo líp. U nás fouká tak studený vítr, že nás někdy zebou ruce i nohy."

Pánbůh se pousmál.

Sáhl na stůl, vzal několik nenápadných hlíz a nasypal je chlapci do kapsy.

Brambory.

Dar pro kamenitou zem

Horáci poděkovali a vrátili se domů.

Brambory zasadili.

A nestačili se divit.

Z jedné hlízy vyrostlo mnoho dalších. Nevadila jim chladnější zem ani vítr a poradily si dokonce i s kamenitými políčky, na kterých se jiným plodinám příliš nedařilo.

A klučina měl také pravdu.

Když pasáčci na podzim rozdělali ohýnek, stačilo několik brambor zahrabat do horkého popela. Za chvíli je vytáhli, očistili od černé slupky a v rukou drželi voňavou horkou večeři.

Zahřála ruce i žaludek.

A najednou bylo na pastvě o něco veseleji.

A brambory už u nás zůstaly

Od těch dob se prý brambory na Vysočině zabydlely.

Lidé je vařili, pekli, strouhali, dělali z nich placky, kaše i polévky. A když se neurodilo obilí, právě brambory často pomohly přečkat zimu.

A tak dar, nad kterým by možná leckdo ohrnul nos, nakonec pomohl zahnat z mnoha chalup hlad.

Brambory u nás rostou dodnes.

Jen pasáčků sedících na podzim u ohníčku už v našich kopcích mnoho nepotkáte.

A možná je to trochu škoda.