🌫️ Světýlko štěstí
Blatinské chaloupky se krčí ve stráni dnes stejně jako před dávnými lety. Mnohé se tu změnilo, ale když přijde zima, sníh přikryje cesty a nad kopci se začne šeřit, člověku snadno připadá, že se tu čas na chvíli zastavil.
A právě tady se podle staré pověsti objevovalo světýlko štěstí.
Ne však každý večer. Jen jednou do roka – poslední den v roce.
Objevilo se mezi chalupami na Blatinách. Někdy klouzalo po sněhu, jindy tančilo nad zmrzlou trávou a pomalu mířilo ke skalám na Drátníku. Kdo je spatřil, mohl se vydat za ním.
Jenže světýlko dobře vědělo, koho vede.
Poctivého a dobrého člověka čekalo štěstí. Hamižnému mohlo přinést pravý opak.
Když totiž poslední paprsky slunce dopadly na skály, světýlko v nich zmizelo a kamenná stěna se rázem rozzářila ryzím zlatem. Dobrý člověk si směl vzít pár kousků. Ne tolik, aby zbohatl, ale právě tolik, aby se mu v příštím roce dobře vedlo.
To největší bohatství si však domů nenesl v kapse.
Světýlko se mu usadilo v duši. Člověk byl potom veselý, měl pro druhé vlídné slovo, dokázal potěšit smutného a pomoci tomu, kdo pomoc potřeboval.
Jenže na Blatinách kdysi žil také Jobek Kršků.
Bydlel se svou mámou a o jeho dobrotě se zrovna vyprávět nedalo. Když přišel ke dveřím žebrák, Jobek ho odbyl:
"Sám mám málo!"
Přitom po ničem netoužil tolik jako po bohatství.
Rok co rok proto na Silvestra obcházel blatinské chalupy a hledal světýlko. Věděl, kam člověka zavede, a představoval si hromady zlata, které si jednou odnese.
Až se dočkal.
Jednoho večera světýlko opravdu zahlédl. Rozběhl se za ním a ono ho vedlo až ke skalám. Slunce právě zapadalo, když se před Jobkovýma očima kámen proměnil ve zlato.
Jobek sotva popadal dech.
Začal zlato lámat a snášet na hromadu. Ruce měl rozedřené do krve, ale nepřestával.
"Něco odnesu dnes a zbytek si schovám na příště," říkal si.
Hromadu pečlivě zakryl větvemi a největší zlatý balvan, jaký dokázal unést, si vzal domů.
Cestou se však dělo něco podivného.
Balvan byl s každým krokem lehčí, zato u srdce cítil Jobek stále větší tíhu.
Když konečně překročil práh chalupy, položil svůj poklad na zem.
A zlato se před jeho očima rozpadlo v obyčejné kamení.
Jobek chtěl okamžitě běžet zpátky, ale jeho máma ho přemluvila, aby počkal do rána.
Na Nový rok vyrazil ke skalám hned za svítání.
Pod větvemi však neleželo zlato. Jen hromada obyčejných kamenů.
Od té chvíle byl Jobek ještě zachmuřenější než dřív. Jako by mu opravdu zkamenělo srdce. Lidem se vyhýbal, děti se ho bály a nakonec od něj odešla i vlastní máma.
Zůstal sám jako kůl v plotě.
Uplynulo několik let.
A zase přišel poslední den roku.
Toho večera spatřil světýlko chudý chalupník z nedalekých Milov, který se vydal prosit o trochu chleba pro své děti. Světýlko ho zavedlo až na Drátník a před jeho očima se skála rozzářila zlatem.
Chalupník jen tiše hleděl.
"Kdyby to tak viděla žena a děti," povzdechl si. "To by jim ta nádhera udělala radost."
Do kapsy si vzal jen několik malých zlatých kamínků. Trochu pro své děti a trochu pro ty, kteří na tom byli ještě hůř než on.
A vydal se domů.
Kráčelo se mu lehce a bylo mu do zpěvu.
Od toho dne jako by v jeho chaloupce bydlelo štěstí. A kam přišel, tam s sebou přinesl kus dobré nálady a vlídnosti.
Jednou zavítal také k Jobkovi.
A tehdy se stalo něco, co nedokázalo všechno zlato ukryté v Drátníku.
Jobkovi konečně spadl kámen ze srdce.
Začal zase mluvit s lidmi, dokázal se usmát a časem si našel i hodnou ženu. Už nikdy pak poslední den v roce světýlko štěstí nehledal.
Možná se bál, že by ho znovu přemohla lakota.
A možná už pochopil, že za světýlkem vlastně chodit nemusí.
Protože opravdové štěstí se nenosí v kapse.
To se nosí v srdci.