🌫️ Světýlko štěstí pod Drátníkem
Nad Blatinami se z hlubokých lesů zvedá mohutná Drátenická skála, které se odedávna říká také Drátník nebo Dráteničky. Její dvě stě metrů dlouhá rulová hradba, rozlámaná mrazem a časem, se tyčí až do výšky pětatřiceti metrů.
Ve dne je odtud vidět daleko do kraje. Když však přijde večer, les pod skalami potemní, vítr se utiší a mezi kameny se začnou probouzet staré příběhy.
Jeden z nich vypráví o kouzelném světýlku, které se ve svahu nad Blatinami objevovalo pouze jednou za rok – v podvečer posledního prosincového dne. Člověka s poctivým srdcem dokázalo dovést ke štěstí. Hamižného a zlého však čekala záhuba.
Jak světýlko pomohlo Jakoubkovi
Jednoho mrazivého konce prosince přišel do Blatin chudý nádeník Jakoubek z nedalekých Milov. Doma na něj čekala nemocná žena a hladové děti. Obcházel chalupy a prosil alespoň o kousek chleba, který by jim mohl přinést.
Když se unavený vydal na zpáteční cestu, zahlédl ve svahu pod Dráteničkami malé světélko. Chvíli se mihotalo mezi stromy, pak se zastavilo a znovu se dalo do pohybu, jako by Jakoubka zvalo za sebou.
Dovedlo ho až k odvrácené stěně skály. Ta se před ním náhle rozzářila, jako by byla rozpálená v kovářské výhni. Kameny v puklinách se třpytily a před Jakoubkovýma očima se proměňovaly v ryzí zlato.
Chudý muž však nepomyslel na veliký statek ani na život bohatého pána. Vybavila se mu nemocná žena, děti čekající v chladné chaloupce a také sousedé, kteří měli stejně málo jako on.
Nabral proto do nůše jen tolik zlatých kamínků, kolik dokázal unést, a vrátil se domů. Na své předsevzetí nezapomněl. Část zlata použil pro svou rodinu a o zbytek se rozdělil s lidmi, kteří žili v nouzi.
Od těch časů prý v jeho chaloupce nebyla bída. A spolu s chlebem a teplem se v ní usadily také radost a dobrá nálada.
Jak světýlko potrestalo lakomce
V Blatinách tehdy žil také starý mládenec Bojda Krška. Byl známý svou lakotou a před chudými zavíral dveře své chalupy.
O kouzelném světýlku dobře věděl. Každý poslední večer v roce je netrpělivě vyhlížel. Ne proto, aby pomohl druhým, ale aby se stal nejbohatším hospodářem široko daleko.
Jednoho roku se konečně dočkal.
Světélko se objevilo mezi chalupami a pomalu stoupalo vzhůru k Dráteničkám. Bojda popadl pytle a sáně a vydal se za ním. U skály spatřil stejný zázrak jako kdysi Jakoubek – kameny ve skalní stěně se před ním proměnily ve zlato.
Bojda začal zlaté balvany bezhlavě odlamovat a nakládat na sáně. Nakládal stále další, až se sanice pod jejich tíhou rozlomily. Co nemohl odnést, zahrabal do sněhu, aby mu poklad nikdo nevzal. Zbytek zlata nacpal do pytle, přehodil si jej přes rameno a vydal se domů.
Cestou si již představoval veliký kamenný statek, plné truhlice a lidi, kteří se mu budou klanět.
S každým krokem však byl pytel lehčí a jeho srdce těžší.
Když konečně překročil práh své světnice, vysypal jeho obsah na stůl. Místo zlata se před ním objevily obyčejné kusy ledu. V teple kamen začaly tát a po chvíli po nich zůstala jen kaluž vody.
Bojda se rozběhl zpátky pod skálu. Ani tam však žádný poklad nenašel. Zahrabané pytle byly plné sněhu a zlatá stěna se opět proměnila v chladný šedý kámen.
Bohatství Bojda nikdy nezískal. Do konce života mu zůstalo jen jeho studené srdce a prázdná chalupa.
A tak se pod Drátníkem vyprávělo, že kouzelné světýlko člověku nedává to, po čem touží. Pouze mu ukáže, co nosí ve svém srdci.