🌫️ O zlém adjunktovi

Býval kdysi v milovských lesích adjunkt, kterého lidé neměli rádi.

A popravdě – spíš se ho báli.

Byl přísný, lakomý a slitování s chudými mnoho neměl.

V těch dobách žilo v našich kopcích chudých lidí víc než dost. Když přišla zima a nebylo čím zatopit, chodívali do lesa pro trochu roští a suchých větví. Ne proto, aby na nich zbohatli. Potřebovali uvařit hrnec polévky a zahřát děti v chalupě.

Mnozí hajní to dobře věděli.

Když zahlédli chudáka s otýpkou suchého dříví na zádech, raději se podívali jinam.

Jenže potom přišel do Milovského polesí nový adjunkt.

V lese začalo být zle

Nový adjunkt hlídal les jako ostříž.

Jakmile někoho přistihl se souškou nebo otýpkou roští, nebylo smlouvání ani proseb.

Udal ho.

Jeden člověk po druhém končil před vrchností a mnozí potom také ve vězení.

Lidé proto začali chodit pro dříví v noci.

Jenže adjunkt na to brzy přišel.

A začal v noci hlídat také.

Jobek Klímů

Jednou po setmění potkal v lese Jobka Klímů.

Jobek měl na zádech jen malou otýpku roští.

Když spatřil adjunkta, začal prosit.

Doma měl nemocnou ženu a šest dětí. V chalupě byla zima a nebylo čím zatopit. Prosil, ať ho tentokrát nechá jít. Že už do lesa nepřijde. Že udělá cokoli.

Adjunkt se ale obměkčit nedal.

Jobka udal.

A chudák dostal dva týdny vězení.

Adjunkt si za svou horlivost vysloužil pochvalu.

Když se Jobek vrátil

Dva týdny uplynuly a Jobek se konečně vrátil domů.

Jenže tam na něj čekala zpráva horší než celé vězení.

Jeho žena mezitím zemřela.

O šest dětí se postarali sousedé. Sami měli málo, ale každý přinesl, co mohl.

Jobek stál nad tím neštěstím a v největším žalu proklel člověka, který ho kvůli několika suchým větvím poslal do vězení.

A podle pověsti měla jeho kletba velikou sílu.

Do tří dnů šel adjunkt zase lesem.

Tentokrát se už nevrátil.

Větrem nalomený strom se zřítil právě ve chvíli, kdy procházel kolem, a zavalil ho.

Ani smrt mu pokoj nepřinesla

Mohlo by se zdát, že tím všechno skončilo.

Neskončilo.

Po nocích začali lidé v milovských lesích vídat podivnou postavu.

Byl to prý duch zlého adjunkta.

Bloudil mezi stromy a nemohl najít cestu z lesa, který za života tak úzkostlivě střežil.

Ve dne se údajně ukrýval ve starých suchých stromech.

A právě tehdy začali dřevaři zažívat podivné věci.

Když přiložili pilu k některému starému kmeni nebo do něj poprvé zasekli sekeru, ze stromu se ozval strašlivý nářek.

Dřevaři ustoupili.

Ale když se osmělili a strom porazili, spatřili prý, jak z padajícího kmene vystupuje přízračná postava.

Adjunkt.

A zase zmizela mezi stromy.

Třiatřicet let

Dlouho neměla jeho duše pokoje.

Adjunkt za svého života nechal potrestat třiatřicet chudých lidí.

A tak musel podle pověsti za každého z nich jeden rok bloudit.

Rok za rokem.

Zimu za zimou.

Celých třiatřicet let.

Teprve potom jeho nářek v milovských lesích utichl a adjunktova duše konečně našla pokoj.

Takže až půjdete někdy za soumraku milovským lesem a vítr začne skučet ve větvích starých stromů, nemusíte se bát.

Třiatřicet let už dávno uplynulo.