🌺 Mezi květinami

Každý rok si je koupím znovu. Ženicha a nevěstu.

Říjen už nakukuje přes plot, ale zahrada se ještě nechce vzdát léta. Slunce hřeje, po trávě se táhnou dlouhé stíny a mezi záhony se občas zachytí stříbrná nit babího léta.

Na zahradě bývá v zimě ticho. Záhony odpočívají, větve jsou holé a člověk už se pomalu začíná těšit na první květ. Právě v takovou chvíli přicházejí čemeřice. Nenápadně, bez jarního spěchu, jako by dobře věděly, že jim celá zahrada patří.

Pokojová květina, květináč a miska pod ním. Tak jsme byli dlouhá léta zvyklí pěstovat zeleň ve svých domovech. Jenže některým rostlinám už parapet nestačí. Chtějí se houpat ve vzduchu, zabydlet se ve sklenici, přidržovat se kousku kůry nebo vytvořit krajinu, která se vejde na stůl.

Dnešní zářijový den byl tak vlídný, že mě vylákal do předzahrádky. Chtěla jsem ji pomalu začít připravovat na zimu – trochu uklidit, něco zastřihnout a připomenout rostlinám, že léto už si pomalu balí kufry.

Ještě v září dokážou růže překvapit novým poupětem. Rána už bývají chladná, zahrada pomalu ztrácí letní barvy, ale ony jako by se s létem nechtěly rozloučit.

Venku teprve dozrávají jablka, zahrada se pomalu chystá na podzim a do Vánoc se zdá být ještě daleko. Přesto právě teď nastává čas začít myslet na jednu z rostlin, která k zimním svátkům patří snad odjakživa.

Hortenzie patří k těm květinám, kterých je mi na konci léta vždycky trochu líto. Celé týdny zdobí zahradu nádhernými koulemi květů a pak pomalu přichází podzim.

Loni jsem si poprvé zkusila připravit amarylky ve vosku.

Amarylky patří k zimě stejně jako svíčky, vůně cukroví a větvičky chvojí. A přitom jejich vánoční kvetení nezačíná v prosinci. Pokud chceme mít o svátcích na okně nádherné květy, musíme na ně myslet už na konci léta.