👩🏻‍🌾 Šípkové strážkyně

Když jsme přišli k naší zahradě, nebylo tu vůbec nic. I plané růže, které dnes rostou u plotu, jsme museli zasadit. Dali jsme jim místo — a ony si ho časem zabraly ještě o kousek víc. Jejich větve už dávno přesahují ven a já nemám to srdce je všechny stříhat. Na podzim jsou totiž obsypané červenými šípky.

V létě si člověk všimne květů. Jsou krásné, ale dlouho nevydrží. Šípky mají víc času. Zůstávají na větvích, když se zahrada začíná ukládat k zimě, a dokážou ji rozzářit i v den, kdy je nebe nad našimi kopci docela šedé.

A mají v sobě malé překvapení. Když šípek rozkrojíte, najdete uvnitř tvrdá "semínka" obklopená jemnými chloupky. Jenže botanici by nás opravili: ty tvrdé kousky jsou ve skutečnosti drobné plody zvané nažky. Červená dužnatá část je schovává pohromadě.

Na našich růžích najdeme ještě něco podivuhodnějšího. Tu a tam se mezi větvemi objeví střapatá kulička — hálka. Nevypadá jako šípek a také jím není. Vzniká na růži působením drobného hmyzu, žlabatky růžové; uvnitř hálky se vyvíjejí její larvy. Kdysi se takovým hálkám říkalo "růžové bakule". Podle staré pověry měly dětem přinášet spánek, když se jim daly pod polštář.

Kdysi lidé přisuzovali šípkovému trní ještě jeden úkol. Dávali je za práh chléva, protože věřili, že se o ně zachytí čarodějnice a nechá dobytek na pokoji. Když se dívám na naše růže přerůstající přes plot, musím se usmát. Jako strážkyně zahrady by svou práci braly opravdu poctivě.

Ze šípků se dá připravit čaj, sirup nebo marmeláda. Je s nimi trochu práce — větve píchají a jemné chloupky uvnitř plodů je potřeba při zpracování odstranit nebo pečlivě přecedit. Většinu šípků na našich keřích ale nechávám být. Nejraději je totiž pozoruji v zimě.

Listí je tehdy pryč a červené plody na větvích nepřehlédne nikdo. Přilétají k nim ptáčci a pochutnat si chodí i srnky. Já se dívám z naší strany plotu a říkám si, že plané růže jsme tehdy zasadili opravdu dobře. Zdobí zahradu a ještě mají co nabídnout těm, kdo žijí kolem ní.

Šípky potkáváme i venku na mezích a u cest po Vysočině. Možná kolem nich někdy projdeme bez zastavení. Já už to ale nedokážu — vždycky mi připomenou ty naše za plotem, jejich zimní návštěvníky i malé záhady schované mezi větvemi.