👩🏻🌾 Když stromům stříháme nové šaty
Koncem léta se na zahradě postupně vyprazdňují větve. Nejprve dozrají špendlíky, po nich blumy a nakonec přijdou na řadu švestky. Košíky se plní, sklenice také – a člověk si začne prohlížet stromy trochu jinýma očima.
Dokud na nich visela úroda, byly všechny větve krásné, užitečné a téměř posvátné. Jakmile je sklizeno, najednou vidíme, že jedna roste dovnitř, druhá se kříží se sousedkou, třetí míří kolmo vzhůru a čtvrtá se táhne někam, kam strom rozhodně neměl v úmyslu růst.
Nastává čas ušít stromům nové šaty.
Rádců mnoho, nůžky jen jedny
Než se do střihání pustíme, samozřejmě si něco přečteme. A právě v tu chvíli začíná opravdové zahradnické dobrodružství.
První rádce praví:
"Peckoviny stříhejte po sklizni."
Druhý varuje:
"Na švestku raději vůbec nesahejte!"
Třetí doporučuje odstranit všechny svislé výhony, čtvrtý nabádá, abychom strom nechali růst přirozeně, a pátý hrozí, že po jediném špatném střihu už nikdy neuvidíme ani švestičku.
Člověk pak stojí pod stromem, v jedné ruce zahradnické nůžky, ve druhé telefon, a je z toho dočista Janek.
Když střihne, možná strom zkazí. Když nestřihne, koruna zhoustne. Když odstraní málo, nic se nezmění. Když odstraní moc, strom se na jaře naježí desítkami nových vlků.
A tak chvíli chodí kolem kmene, naklání hlavu na jednu stranu, potom na druhou a čeká, zda se strom nevyjádří sám.
Nevyjádří.
Ne málo, ne moc – tak akorát
Nakonec se ukáže, že strom nepotřebuje ani radikální proměnu, ani úplnou nedotknutelnost. Stejně jako u nových šatů záleží hlavně na tom, aby mu dobře seděly.
Po sklizni můžeme odstranit větve suché, poškozené a nemocné. Potom ty, které se o sebe třou, kříží se nebo rostou přímo do středu koruny. Pryč mohou přijít i některé silné výhony mířící kolmo vzhůru – ale rozhodně není nutné vyřídit je všechny během jediného odpoledne.
Koruna by měla zůstat vzdušná, ale ne holá. Slunce se má dostat k plodům a vzduch mezi větve, strom však stále potřebuje dostatek listů, aby měl z čeho žít.
Dobré pravidlo pro nejistého zahradníka zní:
Když už přemýšlíme, zda uříznout ještě jednu větev, bývá čas nůžky odložit.
Příští rok můžeme pokračovat. Větev, kterou dnes ponecháme, lze odstranit později. Větev ležící na zemi už zpátky nepřilepíme – ani kdybychom jí to velmi hezky vysvětlili.
Každý strom je trochu jiný
Mladý stromek potřebuje hlavně vytvořit pěknou korunu. Starší strom ocení prosvětlení a odstranění toho, co už dosloužilo. Dlouho nestříhaný strom však není dobré napravovat jedním velkým zásahem. Taková proměna by připomínala, jako kdybychom člověku během jediné návštěvy kadeřníka ostříhali vlasy, obočí i knír – a ještě mu pro jistotu zkrátili rukávy.
Silnější omlazení je lepší rozdělit do několika let.
Peckoviny navíc stříháme za suchého počasí, aby se rány mohly dobře hojit. Řežeme čistými a ostrými nůžkami nebo pilkou, bez dlouhých pahýlů a bez zbytečného poranění okolní kůry. U větších větví si raději dvakrát rozmyslíme, zda opravdu musejí pryč.
A pokud si nejsme jistí, můžeme strom nejprve obejít, vybrat dvě či tři nejpotřebnější větve a u těch začít. Není žádnou ostudou udělat málo. Mnohem horší je podlehnout střihacímu nadšení a zastavit se až ve chvíli, kdy přes korunu vidíme k sousedům do kuchyně.
Strom se nemá ostříhat, ale upravit
Špendlík, bluma ani švestka nepotřebují každoročně soutěžit o nejmodernější účes. Potřebují jen občas pomoci, aby se větve netlačily jedna přes druhou, koruna nebyla příliš hustá a plody měly dostatek světla.
Když tedy po sklizni stojíme pod stromem s nůžkami v ruce, nemusíme se bát každého střihu. Stačí postupovat pomalu, dívat se nejen na jednotlivou větev, ale na celý strom – a včas přestat.
Nové šaty mají být přece pohodlné, vzdušné a mají něco vydržet.
A jestli jsme jednu větev nechali navíc?
Nevadí. Strom nám ji do příštího roku pohlídá.