👩🏻🌾 Když podzim plní komory
Babí léto má zvláštní světlo. Slunce už nehřeje jako v červenci, ale stále dokáže pozlatit jablka na stromě, poslední dýně v trávě i pavučiny natažené mezi záhony.
Zahrada pomalu utichá, jen košíky se stále plní. Jednou jablíčky, podruhé cibulí, bramborami nebo posledními švestkami. Co celé léto rostlo pod listy, v zemi a na větvích, musí nyní najít své místo pod střechou.
Přichází čas, kdy se léto ukládá na zimu.
Každému patřilo jiné místo
Dříve nebyly lednice ani mrazáky. Přesto lidé dokázali uchovat velkou část úrody až do zimy a někdy i do jara. Nepotřebovali k tomu elektřinu, ale dobře znali svou chalupu. Věděli, kde je chladno, kde sucho a kam se nedostane mráz.
Brambory, řepa a další kořenová zelenina putovaly do sklepa. Jablka se ukládala opatrně, aby se neotloukla, a čas od času se přebírala. Jediné nahnilé jablko totiž dokázalo pokazit všechna kolem sebe.
Cibule a česnek potřebovaly především sucho a vzduch. Svazovaly se do copů, ukládaly do košů nebo zavěšovaly tam, kde na ně nemohla vlhkost. Obilí patřilo do sýpky či špýcharu, zelí do bečky a bylinky pod střechu, kde pomalu dosychaly.
Každý plod měl své místo a hospodyně dobře věděla, kam s ním. Jen myši se nikdo ptát nemusel. Ty cestu k zásobám obvykle našly samy.
Co se nevešlo do sklepa
Ne všechno bylo možné uchovat čerstvé. A tak přicházelo na řadu sušení, kvašení, nakládání a později také zavařování.
Z jablek a hrušek se krájely křížaly, houby se navlékaly na nit nebo rozkládaly k usušení a zelí se pěchovalo do beček. Ovoce se vařilo na hustá povidla, která vydržela dlouhé měsíce. Maso se nasolovalo či udilo a z části ovoce se lisoval mošt.
Nic se nemělo zbytečně ztratit. Úroda nebyla samozřejmostí a nikdo předem nevěděl, jak dlouhá bude zima ani co přinese příští rok.
Možná právě proto měl podzimní úklid úrody svůj zvláštní řád. Nebyl to jen spěch před prvními mrazíky. Byla v něm také úleva, že komora není prázdná a ve sklepě bude v zimě pro co sáhnout.
Dnešní komory mají zásuvky
Také dnes na podzim nosíme úrodu pod střechu. Jen možnosti máme docela jiné.
Část ovoce skončí ve sklenicích, část v mrazáku. Jablka můžeme nastrouhat a zamrazit rovnou na zimní štrúdl, bylinky uložit do sáčků a z přebytků uvařit marmelády, čatní, kompoty nebo sirupy. Místo horké pece máme sušičku a vedle sklepa nám pomáhá lednice a mrazák.
Na policích se postupně řadí sklenice s barevnými víčky. V mrazáku přibývají balíčky, o nichž jsme přesvědčeni, že si budeme pamatovat, co v nich je. A v lednu pak někdy držíme v ruce zmrzlý poklad a přemýšlíme, zda jsou uvnitř švestky, nastrouhaná jablka, nebo něco úplně jiného.
Pokrok nám ukládání úrody usnadnil. Jen místa jako by stále nebylo dost.
Něco se však nezměnilo
I dnes se jablka musí přebrat, cibule nechat dobře oschnout a brambory chránit před světlem. Stále hledáme nejchladnější kout, počítáme sklenice a přemýšlíme, kam ještě uložit poslední košík.
A stále máme radost, když uprostřed zimy otevřeme sklenici a zavoní z ní léto.
Možná už nemáme sýpku ani velikou komoru. Úroda bydlí ve sklepě, ve spíži, v garáži, v mrazáku i ve sklenicích na polici. Způsob se změnil, ale smysl zůstal stejný – uchovat něco z času hojnosti pro dny, kdy zahradu přikryje sníh.
Babí léto zatím tiše prochází zahradou. Na pavučinách se třpytí rosa, na stromech dozrávají poslední plody a dveře sklepa se otevírají častěji než jindy.
Léto se pomalu loučí. Ale docela neodejde. Kousek z něj zůstane v každém jablku, ve sklenici povidel i v sáčku bylinek – pečlivě uložený na zimu.