👩🏻‍🌾 Vůně ze starého prádelníku

Na podzim bývalo ve starých chalupách plno vůní. Jablka čekala v komoře, nad kamny se sušily křížaly a z kuchyně občas zavoněla povidla. A když se otevřel prádelník, mezi složenými ubrusy a povlaky se někdy ozvala ještě jiná vůně.

Nebyla z mýdla ani z levandulového sáčku.

Patřila malému žlutému plodu, který tam někdo položil, aby svou vůní připomínal zahradu i ve dnech, kdy už venku padalo listí.

Kdoule a také drobnější plody kdoulovce totiž nesloužily jen v kuchyni. Naše babičky jimi provoněly prádlo. Tak obyčejná věc — přinést ze zahrady kousek podzimu a uložit ho do skříně. 

Žlutá kráska, která se nedá jen tak ochutnat

Kdoule na první pohled připomíná jablko nebo hrušku. Je zlatožlutá a na slupce může mít jemné chmýří, jako by si oblékla sametový kabátek.

Člověk ji vezme do ruky, přivoní a hned by se chtěl zakousnout.

Jenže právě tady přichází překvapení. Většina u nás pěstovaných kdoulí má i po dozrání tvrdou, kyselou a svíravou dužinu. Není to ovoce, které bychom cestou ze zahrady snědli jako jablíčko.

Potřebuje tepelnou úpravu. Teprve v hrnci nebo v troubě změkne a ukáže, co v ní je.

Kdoule zkrátka patří k ovoci, u kterého první dojem nestačí. Kdo by ji posuzoval jen podle nepovedeného zakousnutí, přišel by o to nejlepší.

Dvě podobná jména

Než se vydáme dál, je dobré rozmotat dvě jména, která se snadno pletou: kdouloň a kdoulovec.

Kdouloň je menší strom nebo větší keř. Právě na ní rostou pravé kdoule — ty větší, podobné jablkům či hruškám.

Kdoulovec bývá nižší, často trnitý keř, který na jaře upoutá nápadnými květy. Jeho plody jsou zpravidla menší, hladké a také krásně voní. Nejvýstižněji jim říkáme jednoduše plody kdoulovce, i když v běžné řeči bývají označované také jako kdoule. 

Oba jsou příbuzní, ale nejsou to dvě jména pro stejnou rostlinu.

U nás jsme si zasadili kdoulovec. Zatím nemáme tolik plodů, abychom se pouštěli do nějakého většího zpracování. I malá úroda však může udělat radost. A když ovoce takhle voní, člověk nemusí hned počítat skleničky marmelády.

Někdy stačí přivonět.

Ovoce s dlouhou pamětí

Kdouloň provází člověka už od starověku. Její původní domov se hledá v oblastech Přední a Střední Asie a ve Středomoří se pěstuje tak dlouho, že dávné zahrady a plané porosty už nelze vždy snadno oddělit.

Kdoule měla místo i v řeckých svatebních tradicích. Spojovala se s plodností a novým životem — tedy s přáním, které se k novému manželství odjakživa přidávalo.

A kolem její zlaté barvy se zachytila také jedna půvabná domněnka. Nebylo pověstné zlaté jablko, o které se přely řecké bohyně, vlastně kdoulí?

Jistotu nemáme. Báje se obvykle vypráví o jablku a výklady se různí. Při pohledu na zlatožlutý plod ale snadno pochopíme, proč taková myšlenka vznikla.

Na ovoce, kolem kterého dnes leckdo projde bez povšimnutí, je to docela slavná minulost.

Marmeláda jí vděčí za jméno

Kdoule po sobě zanechala ještě jednu stopu. Tu známe všichni, i když jsme samotné ovoce třeba nikdy nedrželi v ruce.

Slovo marmeláda.

Portugalsky se kdoule řekne marmelo. Z něj vzniklo označení marmelada pro sladkou kdoulovou zavařeninu. Původně bývala pevná a dala se krájet, takže se podobala spíše ovocné pastě než dnešní marmeládě na chleba.

Kdoule tedy nestojí jen někde na okraji starého sadu. Je schovaná i ve slově, které běžně vyslovujeme nad snídaní.

A vůbec jí nevadí, že si přitom mažeme na rohlík jahody.

Sýr ze stromu?

A teď už k tomu, co zní skoro jako žert.

Kdoulový sýr.

Copak se z ovoce dá udělat sýr? Bude tvrdý, mazací, nebo snad s plísní? A kdo při jeho přípravě obstará mléko?

Nikdo.

Kdoulový sýr je tradiční sladká ovocná hmota, která po ztuhnutí drží tvar a dá se krájet. Anglicky se jí říká quince cheese, ve Španělsku ji známe jako membrillo. Tam se podává i k opravdovým sýrům, se kterými vytváří příjemné spojení sladké a slané chuti.

Samotná ovocná pochoutka mléko neobsahuje, a tedy ani laktózu. Zato cukru v ní bývá dost. Je to cukrovinka, kterou si vychutnáváme po kouscích.

Na talířku může ležet jako plátek, malý bochánek nebo kostky. A mezi vánočním cukrovím by rozhodně nebyla žádným vetřelcem.

Proměna u plotny

Příprava začíná u tvrdých žlutých plodů.

Kdoule se omyjí, zbaví jemného chmýří a nakrájejí. Pro domácí postup můžeme odstranit jádřince a slupku ponechat. S trochou vody se potom vaří do změknutí.

Teprve změklé ovoce se rozmixuje nebo propasíruje. Připravené pyré se zváží a přidá se cukr; tradiční postup často používá stejnou hmotnost cukru jako pyré.

Pak přichází chvíle pro vařečku a trpělivost. Směs se pomalu vaří, pravidelně míchá a houstne. Když po projetí vařečkou zůstane na okamžik odkryté dno hrnce, blíží se k potřebné hustotě.

Během přípravy se může proměnit i barva. Ze světlé dužiny vzniká růžová až načervenalá pasta — jako by se do hrnce přestěhovaly barvy podzimního večera.

Hustá hmota ovšem umí prskat, a tak je lepší míchat pozorně a nespěchat.

Nakonec se nalije do formiček nebo rozetře na mělký plech vyložený pečicím papírem. Podle konkrétního receptu se nechá ztuhnout a případně ještě dosuší. Potom se krájí na plátky či kostky.

Slibovat každé domácí várce roční trvanlivost by ale nebylo správné. Záleží na množství cukru, důkladnosti přípravy, dosušení i způsobu uložení. Měkčí varianta připravená na tácku patří zakrytá do lednice.

I tak se může stát, že otázku dlouhého skladování vyřeší rodina mnohem dřív než kalendář.

A co s naší malou úrodou?

Kvůli několika plodům kdoulovce není potřeba vytahovat největší hrnec.

Jejich chuť je výrazně kyselá a vůně silná. Právě proto mohou posloužit jako malý přídavek k jinému ovoci. Kousek do jablečného pyré, trochu do zavařeniny nebo pár tenkých kousků do moučníku.

Obsahují také pektin, který pomáhá při tuhnutí rosolů a zavařenin. Před kuchyňským použitím je očistíme a odstraníme jádřince.

Zatím tedy nemusíme chystat zásoby na celou zimu. Můžeme jen zkoušet, poznávat jejich chuť a těšit se z toho, co náš keř nabídne.

A jeden pěkný plod si třeba necháme na misce, aby provoněl pokoj.

Kousek zahrady za dvířky

Dnes od ovoce často čekáme, že bude sladké, šťavnaté a připravené k okamžitému snědení.

Kdoule si jde svou cestou.

Nejprve nabídne barvu a vůni. Potom trochu práce. A teprve nakonec odměnu, kvůli které stálo za to chvíli postát u plotny.

Kdoulovec je její drobnější příbuzný. V naší zahradě zatím nedává plné košíky, ale i jeho malá úroda připomíná, že některé dávné zvyky byly docela prosté.

Utrhnout žlutý plod. Přivonět. Položit ho mezi prádlo.

A za několik dní otevřít prádelník, ze kterého se ještě pořád ozývá zahrada.