🪶 Slova, co odvál čas

Než člověk vstoupil do staré chalupy, prošel místem, které nepatřilo docela ven, ale ještě ani dovnitř. Říkalo se mu žundr.

Dokud stál koník v maštali, patřilo mu teplé stání, jesle se senem a pravidelná péče hospodáře. Jakmile se však otevřela vrata a před stavením se objevil vůz, začínala práce.

Od kravky a kozího chlívku se tentokrát zastavíme u zvířete, které nebylo jen součástí hospodářství, ale především pomocníkem při nejtěžší práci. Ve větším statku bývala vedle chléva také maštal a v ní kůň.

Ve chlévě už je čerstvě nastláno. Hospodyně doplnila seno do jeslí, nalila vodu do žlabu a teď se může zastavit u jeho nejcennější obyvatelky – u kravky.

Ve chlévě nemusela stát jen kravka. V menším chlívku mohla přešlapovat koza – skromnější na prostor i krmení, ale pro chudou horskou chalupu neméně důležitá.

Z černé kuchyně vstoupíme do komory. Je tu chladněji, světla jen málo a všechno má své místo. Komora nebyla místností, v níž se od rána do večera žilo. Přesto se bez ní domácnost jen těžko obešla. Uchovávalo se zde to, co rodina vypěstovala, vyrobila a potřebovala opatrovat.

Ze sklepa se vracíme do síně. Odtud vedou vzhůru jednoduché dřevěné schody a naše mladá hospodyně po nich vystupuje na půdu.

U nás se do sklepa nevchází dveřmi ze síně ani ze dvora. V podlaze dnešní ložnice je prostý dřevěný poklop. Když se zvedne, otevře se pod ním temný prostor a schody vedoucí dolů.

Ze světnice se přesuneme do místa, kde vládl oheň. Je tu šero, kouř štípe do očí a stěny i klenba jsou začernalé sazemi. Právě podle nich dostala černá kuchyně své jméno.

Kdybychom před dvěma sty lety otevřeli dveře obyčejné chalupy a vstoupili dovnitř, nejspíš bychom se v ní docela dobře zorientovali. Poznali bychom stůl, lavici, truhlu i pec.