🪶 Když chalupu živila koza

Ve chlévě nemusela stát jen kravka. V menším chlívku mohla přešlapovat koza – skromnější na prostor i krmení, ale pro chudou horskou chalupu neméně důležitá.

Tak tomu bývalo také u nás. Když bylo lépe, stála ve chlévě kravka. Když se hospodářství vedlo hůře, musela rodině postačit alespoň koza. Staré rčení hospodařit z krávy na kozu proto neznamenalo nic veselého. Říkalo se tak, když hospodářství chudlo a rodina se musela uskrovnit.

Jenže koza nebyla pouhou náhradou za krávu. I ona dokázala dát chalupě mnoho.

Malá živitelka z chlívku

Koza spotřebovala méně krmení než kráva a spokojila se s menším stáním. Spásala trávu kolem mezí, okusovala listí a větvičky a dostala se i tam, kde by se větší dobytek pást nemohl.

Na pastvu se často vodila uvázaná na provaze. Koza totiž nebyla zvíře, které by se dalo bezstarostně pustit kamkoli. Snadno objevila skulinu v plotě, dostala se k mladým stromkům a během chvíle okusovala právě to, co mělo zůstat nedotčené.

Přesto měla v chudé chalupě své pevné místo. Dala mléko pro děti, trochu tvarohu a někdy také jednoduchý domácí sýr. Když se narodila kůzlata, přibyla další naděje, že bude v hospodářství zase o něco lépe.

Kozička, kozlík a hňup

Mladé koze se říkalo kozička, mladému samci kozlík nebo m. Časem z nich vyrostla koza a kozel. Na rozdíl od skotu se jejich názvy s věkem příliš neměnily.

Ne každý kozel však zůstal určený k připouštění koz. Vykleštěnému kozlu se ve starší chovatelské řeči říkalo hňup.

Dnes tímto slovem označujeme hloupého či nechápavého člověka a jeho někdejší význam už téměř zanikl. Ve starém hospodářství však hňup nebyl žádný hlupák. Byl to jednoduše vykastrovaný kozel.

Podobně se proměnilo také slovo vůl. I ono kdysi označovalo zcela konkrétní hospodářské zvíře – vykastrovaného býka – a teprve později se z něj stala nadávka.

Když koza chtěla ke kozlům

Vlastního kozla nemuseli chovat u každé chalupy. Stačilo, když byl jeden u některého hospodáře v okolí a ostatní k němu své kozy přiváděli.

Když nastal jejich čas, říkávalo se, že se koza prská nebo že chce jít ke kozlům. Dnes by těmto slovům bez vysvětlení rozuměl málokdo, mezi hospodáři však měla zcela jasný význam.

Po připuštění se čekalo, zda koza zabřezne. Březí koze se říkalo také skotná. Hospodyně ji pozorněji hlídala, lépe krmila a s blížícím se porodem připravila v chlívku čistou podestýlku.

Potom se koza okotila a vedle ní se na vratkých nožkách objevilo jedno nebo více kůzlat.

Kůzle, které hledá vemínko

Čerstvě narozené kůzle se brzy pokoušelo postavit. Nejprve nejistě, s nohama rozjíždějícíma se do stran, ale zanedlouho už hledalo matčino vemínko.

Také u kozy bylo první mléko po porodu mlezivo. Patřilo především kůzleti, protože mu dávalo sílu do prvních dnů života. Teprve později mohla část mléka zbýt také pro domácnost.

Na některých místech se vedle slova kůzle používalo také nářeční kozle. Na Vysočině však nebylo rozšířeno všude stejně.

Kůzlata bývala hravá, zvědavá a neposedná. Dokázala vyskočit na nízkou lavici, dřevěný špalek nebo převrácenou nádobu a odtud se rozhlížet, jako by jim patřil celý chlév.

Kolomá koza

Ne každá koza měla rohy. Koze bez rohů se v kraji mezi Novým Městem na Moravě, Svitavami a Tišnovem říkalo kolomá koza. Místy se objevovalo také pojmenování kolomka.

Právě slovo kolomá patří k těm, která z běžné řeči téměř zmizela. Pro naše putování starou chalupou je však vzácné, protože bylo zaznamenáno právě v kraji nedaleko Křižánek.

Hospodář kdysi podle jediného slova poznal nejen druh zvířete, ale často také jeho stáří, pohlaví, stav či vzhled. Nemusel dlouze vysvětlovat, že koza nemá rohy. Řekl jednoduše, že je kolomá.

Od mléka k sýru

Koza se dojila podobně jako kráva, jen mléka bylo méně. Každá kapka proto měla svou cenu. Pilo se čerstvé, nechávalo se zkysnout, přidávalo se do jídla nebo se z něj připravoval tvaroh.

Když ho bylo dost, mohl se z kozího mléka udělat také jednoduchý čerstvý sýr. Mléko se nechalo srazit nebo se do něj přidalo syřidlo. Sražená hmota se vložila do čistého plátna, zavázala a nechala vykapat.

V plátně zůstal měkký sýr či tvaroh, zatímco odkapaná tekutina se nazývala syrovátka. Ani ta se nemusela vylévat. Mohla se použít při vaření, přidat do těsta nebo dát domácím zvířatům.

V malé chalupě se málokdy něčím plýtvalo. Co nevydalo na sýr, posloužilo alespoň k zahuštění jídla. Co nezůstalo lidem, dostaly slepice nebo jiná zvířata.

Stopa po starých hospodářích

Když jsme naši chalupu koupili, vyklízeli jsme z ní také starý kozí chlívek s kurníkem. Kozy a slípky už byly dávno pryč, ale jejich místo pod společnou střechou zůstalo.

Byla to připomínka časů, kdy lidé a jejich obživa žili těsně vedle sebe. Za dveřmi síně byla světnice hospodářů a jen o kousek dál chlívek se zvířaty, bez nichž by se rodina neobešla.

Koza možná představovala skromnější majetek než kravka. Přesto mohla každý den naplnit hrnek mlékem, dát dětem tvaroh a na jaře přivést na svět kůzle.

A v chalupě, kde se počítala každá hrst sena i každá kapka mléka, to rozhodně nebylo málo.