🪶 Ve sklepě

U nás se do sklepa nevchází dveřmi ze síně ani ze dvora. V podlaze dnešní ložnice je prostý dřevěný poklop. Když se zvedne, otevře se pod ním temný prostor a schody vedoucí dolů.

Kdykoliv poklop otevřeme, vzpomenu si na film S tebou mě baví svět a na scénu, kdy Kateřina šlápne do otevřeného vstupu do sklepa. U nás je to podobné – žádné dveře ve zdi ani samostatná chodba, jen poklop ukrytý přímo v podlaze.

Poklop, padací dveře a sklepní šíje

Takový vstup do sklepa nebyl ve starých chalupách ničím neobvyklým. Dřevěnému poklopu se říkalo také padací dveře. Po jejich zavření sklep téměř zmizel a podlaha místnosti byla zase celá.

Úzká sestupná část se schody měla svůj vlastní název – sklepní šíje. Stejně jako šíje spojuje hlavu s tělem, spojovala tato úzká chodba obytnou část domu se sklepem. Dnes už toto slovo v uvedeném významu téměř neslýcháme, ve starších popisech chalup se však objevuje.

Pod poklopem začínal úplně jiný svět než nahoře v chalupě. Zůstalo tam světlo i teplo světnice a člověk sestupoval do chladu, vlhka a ticha. Bez lucerny nebo svíčky bylo dole i za bílého dne sotva vidět.

Ne každá chalupa měla sklep

Dnes si sklep představujeme jako samozřejmou součást starého domu. Nejstarší venkovská stavení však často podsklepena nebyla. Někde vznikl sklep až později, jinde se zásoby ukládaly do samostatného sklípku vyhloubeného ve stráni poblíž domu.

Pokud to poloha chalupy dovolovala, mohl být sklep umístěn pod světnicí, komorou nebo jinou částí stavení. Na Vysočině býval vyzděný z kamene a jeho strop někdy tvořila kamenná klenba.

Právě klenutí připomíná i samotné slovo sklep. Původně označovalo klenutý prostor a teprve později se přeneslo na podzemní místnost určenou k ukládání zásob. Stará souvislost zůstala zachována také ve slově sklepení.

Zásoby na dlouhou zimu

Sklep nebyl místem, kde by se dlouho posedávalo. Přesto patřil k nejdůležitějším prostorám hospodářství. Uchovával zásoby, které musely rodině vydržet přes dlouhou zimu až do další sklizně.

Na podlaze z udusané hlíny nebo kamene stály dřevěné nádoby, koše a později také bedny. Nejvíce místa postupně zabraly brambory, kterým se na Vysočině říkávalo také zemská jabka. Vedle nich se ukládala řepa, mrkev, tuřín a další kořenová zelenina.

Zelí se nakládalo do velké dřevěné bečky. Na jeho povrch se položilo prkénko zatížené kamenem, aby zůstalo ponořené a vydrželo co nejdéle.

Menší množství potravin se uchovávalo v kameninových nádobách zvaných kamenáče. Byly pevné, nepropouštěly tekutinu a dobře snášely chlad. V čistém koutě mohly stát také hliněné nádoby s mlékem nebo smetanou. Vysokému hrnci určenému na mléko se říkalo krajáč.

Jablka se ukládala na police či dřevěné fošny a pravidelně se přebírala. Stačilo jedno nahnilé, aby se od něj začala kazit další. Hospodyně proto do sklepa nechodila jen něco přinést. Prohlížela zásoby, odstraňovala zkažené plody, kontrolovala zelí v bečce a dávala pozor, aby se dovnitř nedostaly myši.

Když sklep nebyl nebo nestačil

Kdo sklep neměl nebo se do něj celá úroda nevešla, ukládal brambory a řepu do krechtu. Byla to jáma či mělký příkop vyhloubený venku v zemi. Úroda se zakryla slámou a navrch se navršila hlína, která ji chránila před zimou.

Dnes už slovo krecht téměř neslýcháme. Dříve ale hospodář věděl, jak silnou vrstvu slámy a zeminy použít i jak zásoby ochránit, aby nezmrzly ani se nezapařily.

Tichá zásobárna chalupy

Ve sklepě nebyla pec, lavice ani stůl, u kterého by se scházela rodina. Nebyl určený k bydlení a na první pohled se v něm nic zajímavého nedělo. Přesto na něm záviselo, co bude přes zimu na stole a zda zásoby vydrží až do jara.

Některá slova spojená se sklepem známe dodnes, jiná pomalu mizí: padací dveře, sklepní šíje, klenba, zemská jabka, bečka, kamenáč, krajáč či krecht. Spolu s nimi se vytrácí také vzpomínka na dobu, kdy sklep nebyl odkladištěm nepotřebných věcí, ale tichou a pečlivě střeženou zásobárnou celé chalupy.