🪶 V černé kuchyni
Ze světnice se přesuneme do místa, kde vládl oheň. Je tu šero, kouř štípe do očí a stěny i klenba jsou začernalé sazemi. Právě podle nich dostala černá kuchyně své jméno.
Nebyla to kuchyně, jakou známe dnes. Nebývala v ní dlouhá pracovní deska ani řada skříněk. Jejím nejdůležitějším vybavením bylo otevřené ohniště a pec. A kolem nich se kdysi používala slova, kterým už dnes málokdo rozumí.
Troud, ocílka a křesací kámen
Rozdělání ohně nebylo tak jednoduché jako dnes. Dokud se nerozšířily zápalky, používala se ocílka, křesací kámen a troud.
Úderem ocílky o kámen vznikla jiskra. Ta se zachytila do troudu – suchého, lehce zápalného materiálu. Teprve od něj se opatrně rozhořely třísky a potom větší polena.
Oheň se proto pokud možno nenechával úplně vyhasnout. Večer se žhavé uhlíky zahrnuly popelem a ráno se hospodyně pokusila znovu je rozfoukat. Bylo to snazší než pokaždé křesat nový oheň.
Hrnec na trojnožce
V černé kuchyni se vařilo na otevřeném ohništi. Nad plameny mohl viset kotlík zavěšený na železném háku nebo řetězu.
Hrnec se také stavěl na trojnožku – železný stojánek se třemi nohami, pod kterým mohl volně hořet oheň. Podle potřeby se nádoba posunula blíž k plamenům nebo dál od nich.
Hospodyně tak řídila sílu ohně dávno předtím, než bylo možné otočit knoflíkem na sporáku.
Čelesno neboli ústa pece
Do pece se přikládalo a sázel chléb otvorem zvaným čelesno. Samotné slovo jako by napovídalo, že pec má svou tvář a v ní otevřená ústa.
Tělo pece mohlo zasahovat do světnice, kde vydávalo příjemné teplo, ale její čelesno se otevíralo do černé kuchyně. Kouř, popel i nepořádek tak zůstávaly mimo hlavní obytnou místnost.
Čelesnem se nejprve do pece vložilo dřevo. Když vyhořelo a pec byla dostatečně rozpálená, musela se připravit k pečení.
Pometlo nebylo obyčejné koště
Nejdříve přišlo na řadu hrablo. Dlouhým nástrojem se shrnuly žhavé uhlíky a vybral popel.
Potom hospodyně vzala pometlo – tyč zakončenou svazkem slámy, hadrem nebo jiným vhodným materiálem. Pometlo se navlhčilo a rozpálené dno pece se jím rychle vymetlo.
Nebyla to práce, při které se dalo otálet. Pec nesměla příliš vychladnout, ale zároveň v ní nemohl zůstat popel ani žhavé uhlíky, které by chléb spálily.
Slovo pometlo dnes známe spíše z pohádek o čarodějnicích. Ve staré chalupě však označovalo docela obyčejného a potřebného pomocníka.
Když se chléb sázel
Připravené bochníky čekaly v ošatkách. Do pece se nevkládaly rukama, ale pomocí dlouhé dřevěné sázecí lopaty.
Hospodyně na ni bochník opatrně vyklopila a rychlým pohybem jej vsunula do pece. Říkalo se, že se chléb do pece sází. Právě od této práce dostala lopata své jméno.
Stejnou cestou se upečené bochníky zase vytahovaly ven. Podle barvy kůrky, vůně i zvuku při poklepání hospodyně poznala, zda je chléb dobře propečený.
Dymník, sopouch a lezák
Kouř z otevřeného ohniště zachycoval dymník. Jeho široká spodní část se nad ohněm rozevírala podobně jako obrácený trychtýř a směrem vzhůru se postupně zužovala.
Dalším téměř zapomenutým slovem je sopouch. Nejčastěji označoval otvor nebo krátký průchod, kterým kouř vstupoval do komína. Význam tohoto slova se však kraj od kraje lišil. Někde se tak říkalo také otvoru do pece, pro který jsme použili moravský název čelesno.
Širokému otevřenému komínu nad černou kuchyní se říkalo lezák nebo také plášťák. Nebyla to úzká komínová roura, jakou známe dnes. Jeho spodní část byla tak prostorná, že do ní mohl člověk zespodu vstoupit.
Ani široký komín nedokázal zachytit všechen dým. Část se ho rozptýlila po místnosti a zanechávala na stěnách i klenbě silnou vrstvu sazí. Černá kuchyně tedy nebyla černá jen podle jména.
Když komín také udil
Komín nebyl pouze cestou, kterou odcházel kouř. V jeho široké spodní části se zavěšovalo maso, špek i klobásy. Kouř z ohniště je pomalu prostupoval, vysoušel a pomáhal uchovat na delší dobu.
K zavěšování sloužily dřevěné tyče nebo železné háky upevněné uvnitř komína. Uzení tak nemuselo probíhat v samostatné udírně. Patřilo přímo k provozu chalupy a ke kouři vznikajícímu při každodenním topení.
Komín však znamenal také nebezpečí. Na jeho stěnách se usazovaly saze, a pokud se pravidelně nevymetal, mohly vzplanout. Pro dřevěnou chalupu se šindelovou či doškovou střechou představoval požár komína velikou hrozbu.
Dokud z komína stoupal kouř, každý už z dálky věděl, že se v chalupě topí, vaří a žije.
Slova, která zůstala u ohně
Čelesno, hrablo, pometlo, sázecí lopata, trojnožka, troud, ocílka, dymník, sopouch, lezák a plášťák. Každé z těch slov označovalo něco, bez čeho se lidé kolem ohně jen těžko obešli.
Dnes stačí stisknout vypínač, otočit knoflíkem nebo nastavit teplotu. Spolu s otevřeným ohništěm, rozpálenou pecí a širokým komínem však z našich domovů odešla také slova, která k nim patřila.
V černé kuchyni je ale můžeme ještě zaslechnout – v praskání polen, šustění pometla, dutém zvuku sázecí lopaty i v kouři stoupajícím starým lezákem vzhůru nad střechu.