🪶 Na půdě

Ze sklepa se vracíme do síně. Odtud vedou vzhůru jednoduché dřevěné schody a naše mladá hospodyně po nich vystupuje na půdu.

Není to žádný malý zaprášený kout nad jednou místností. Půda se táhne nad obytnou i hospodářskou částí chalupy, a může proto být mnohem větší než místo, ve kterém rodina žije. U dlouhých venkovských stavení někdy zabírala proti obytné části i dvojnásobnou plochu. Muselo se sem totiž vejít velké množství sena, slámy, zásob, nářadí a všeho, co hospodářství během roku potřebovalo.

Půda, které se říkalo strop

Dnes bychom řekli, že jdeme na půdu. Naši předkové však pro prostor pod střechou používali také jiná pojmenování.

Na většině Moravy se půdě říkalo hůra. Na západní Moravě se místy užívalo také slovo podlaha. Pro naše Novoměstsko však Český jazykový atlas zaznamenává ještě zajímavější výraz – strop.

Kdo tedy nesl seno nebo nějakou nepotřebnou věc "na strop", neodkládal ji na trámy nad světnicí. Vystoupal po dřevěných schodech ze síně až do prostoru pod střechou.

Právě slovo strop bychom si měli z našeho dalšího zastavení odnést. Jeho běžný význam známe dodnes, ale ten druhý – strop jako celé podstřeší – už z řeči téměř zmizel.

Co všechno se muselo vejít nahoru

Půda nebyla skladištěm nepotřebného harampádí, jak ji někdy vnímáme dnes. Každé místo mělo svůj účel a rozlehlý prostor pod střechou byl pro hospodářství příliš cenný, než aby zůstal prázdný.

Ukládalo se sem seno a sláma, především nad hospodářskou část chalupy. Prostor určený hlavně k ukládání sena se nazýval seník. Seno zůstávalo v suchu, bylo blízko chléva a jeho silná vrstva zároveň pomáhala chránit místnosti pod sebou před zimou.

Na půdě se sušily svazky bylin, schovávala semena pro příští rok a ukládalo nářadí, které nebylo potřeba každý den. Na trámech visely košíky, provazy a různé části hospodářského náčiní. Odkládaly se sem dřevěné nádoby, staré díže, kolovrat nebo přeslice.

Nic se nevyhazovalo jen proto, že to právě nebylo potřeba. Co dnes leželo na stropě, mohlo se za rok znovu hodit.

Co jsme našli na naší půdě

Když jsme naši chalupu koupili, byla více než čtvrtina veliké půdy zaplněna starou slámou. Jednou z prvních prací proto bylo dostat ji všechnu ven.

Spolu se slámou jsme nacházeli také stará povřísla – provazy ukroucené ze stébel, kterými se při žních svazovaly snopy. Jako by se na půdě zastavil čas a zůstala tam poslední připomínka práce lidí, kteří v chalupě hospodařili před námi.

Teprve při vyklízení jsme si naplno uvědomili, jak obrovský prostor se nad obytnou částí domu skrývá a kolik sena a slámy se do něj kdysi muselo vejít.

Povaly, poválky a mazanice

Pod nohama hospodyně nebývala vždy prkenná podlaha, jakou známe ze současných domů.

Strop staré světnice mohl být vytvořen ze silných kulatin nebo přitesaných kusů dřeva. Těm se říkalo povaly, menším také poválky. Byly kladeny těsně vedle sebe a vytvářely pevný strop místnosti pod nimi.

Spáry mezi povaly se utěsňovaly a shora se překrývaly vrstvou udusané hlíny – mazanicí. Nebyla tam náhodou. Pomáhala udržet ve světnici teplo a zároveň zvyšovala ochranu dřevěného stropu před jiskrami a ohněm.

Možná právě zde můžeme hledat také původ dnešního slova půda. Povrch nad stropem byl pokryt hlínou a připomínal skutečnou půdu venku.

Pod krovem a mezi hambalky

Nad hlavou hospodyně se zvedá krov – dřevěná konstrukce, která nese celou střechu. Jeho šikmé trámy se nazývají krokve. Dvojice krokví mohou být spojeny vodorovným trámem zvaným hambalek.

Krov, krokve ani hambalky nebyly pouhou kulisou půdy. Každý trám měl své přesné místo a svůj úkol. Pevné části krovu zároveň nabízely prostor k zavěšení svazků bylin, lehkého nářadí, košíků nebo věcí, které měly zůstat v suchu a pokud možno mimo dosah myší.

Když se chodilo na strop

Pod střechou bylo v létě horko, v zimě mráz a za silného větru tu vrzaly a praskaly trámy. Půda proto musela větrat. Štěrbinami ve štítu a drobnými otvory proudil vzduch, aby seno, sláma ani uložené věci nevlhly.

Po prudkém dešti se chodilo kontrolovat, zda střechou nezatéká. V zimě bylo třeba hledat místa, kudy vítr navál jemný sníh. Ten se v našich kopcích dokázal protlačit i nepatrnou škvírou.

A kde bylo seno, sláma nebo zrní, tam se brzy objevily také myši. Za nimi přicházely kočky. Cestu po schodech, trámech a mezi zásobami si dokázaly najít samy.

Tak je tomu u nás dodnes. Na naši půdu zásadně chodí sousedovic kočičky. Neptají se, komu chalupa patří, a půdu zřejmě považují za součást svého loveckého revíru.

Skalnice pod střechou

Méně vítaným obyvatelem půdy bývala kuna skalní, které se dříve říkalo také kuna domácí, skalnice nebo skalačka.

Přes den o ní člověk nemusel vědět. V noci ji však prozradilo dupání, šramocení a pobíhání mezi trámy. Půda tak nebyla nikdy docela tichá ani prázdná. Vedle lidí si k ní nacházela cestu i zvířata – některá vítaná, jiná trpěná a další vyháněná.

Také myslivecká řeč měla pro kuny vlastní názvy. Samec byl kuňák, samice kunice a jejich mládě kuně. Naopak větevnice, pelešnice či medovka byla kuna lesní, která patřila především do korun stromů, nikoli na půdu chalupy.

Dnes na půdu odkládáme hlavně věci, které už nepotřebujeme, ale nechceme se s nimi rozloučit. Dříve se na ni ukládalo to, co bylo pro další život chalupy nezbytné.

Až tedy někdy uslyšíme, že se něco odneslo na strop, nemusíme se dívat vzhůru ke stropu světnice. Stačí vystoupat ze síně po jednoduchých dřevěných schodech. Ocitneme se na veliké půdě – mezi povaly, hambalky, starou slámou a povřísly, kde měla každá věc své místo.