🪶 Ve světnici
Kdybychom před dvěma sty lety otevřeli dveře obyčejné chalupy a vstoupili dovnitř, nejspíš bychom se v ní docela dobře zorientovali. Poznali bychom stůl, lavici, truhlu i pec.
Jenže kdyby na nás tehdejší hospodyně začala mluvit o věcech, které denně bere do ruky, možná bychom brzy přestali rozumět.
A první zapomenuté slovo na nás vlastně čeká ještě dřív, než se po místnosti rozhlédneme.
Světnice, nebo sednice?
Dnes řekneme světnice a většinou si představíme hlavní obytnou místnost staré chalupy.
Jenže i tohle obyčejné slovo má svůj příběh.
Pojmenování světnice souvisí se světlem. Ve starších domech totiž nebylo samozřejmé, že každá místnost bude světlá, vytápěná a bez kouře. Světnice byla obytným prostorem, který se od starších dýmných prostor postupně proměňoval ve "světlou" místnost.
A pak tu máme sednici.
Člověka skoro automaticky napadne, že se v ní přece sedělo. A tentokrát není taková úvaha vůbec vedle. Podoba sednice vznikla přikloněním původního pojmenování právě ke slovu sedět.
Je krásné, jak si lidé staré, už méně srozumitelné slovo upravili podle něčeho, co jim dávalo smysl.
Takže jsme sotva otevřeli dveře — a už máme první dvě slova našeho putování.
Díže a kopist
Poblíž pece bychom mohli najít velkou dřevěnou nádobu – díži.
Právě v ní se zadělávalo těsto na chleba. A protože se nepekl jeden malý bochníček, ale chléb pro celou domácnost, musela být díže pořádná.
A vedle ní bychom možná našli kopist.
Dlouhé dřevěné míchadlo, něco jako pořádnou vařečku, kterou bylo možné pracovat s těstem nebo míchat ve velkých nádobách.
Díže a kopist.
Pro hospodyni naprosto obyčejné věci. Pro mnohé z nás už dvě slova k rozluštění.
Chléb se do pece sázel
Také slovo sázet mělo ve světnici své místo.
Hospodyně nesázela jen zelí nebo stromky.
Sázela chléb do pece.
Bochník položila na dlouhou dřevěnou chlebovou lopatu a vsunula jej do rozpálené pece. Kolem pece bývalo i další náčiní – pohrabáč, lopatka a pomůcky k vymetání pece.
Samotná pec měla svůj malý svět slov, z nichž některá bychom dnes už museli vysvětlovat.
Krajáče s mlékem
Na polici nebo v chladnějším místě bychom našli krajáče.
Byly to nádoby, často kameninové, v nichž se nechávalo stát mléko. Smetana vystoupala nahoru a mohla se sbírat k dalšímu zpracování.
A když přišel čas udělat máslo, potřebovala hospodyně máselnici.
Máslo se v ní stloukalo.
I to je zajímavé. Máselnici možná ještě poznáme ze skanzenu nebo ze starých obrázků, ale kdo dnes běžně řekne, že jde stloukat máslo?
S činností pomalu mizí i sloveso, které ji pojmenovávalo.
Přeslice, kolovrat a motovidlo
V dlouhých zimních večerech se ve světnici také předlo.
Kolovrat známe dodnes. Jenže kolovrat nebyl totéž co přeslice. Na přeslici se upevňovala vlákna připravená ke spřádání.
A hotovou přízi bylo třeba někam navinout.
K tomu sloužilo motovidlo, na němž se z příze vytvářelo přadeno.
Přeslice. Motovidlo. Přadeno.
Kdysi běžná slova ženské práce. Dnes už znějí skoro jako z pohádky.
Necky, nebo troky?
A pak bychom mohli narazit na další dřevěnou nádobu.
My bychom možná řekli necky.
Jenže jinde bychom slyšeli troky.
A právě tady začíná být naše putování ještě zajímavější. Nejenže některá slova zmizela, ale stejná věc se v různých krajích nazývala jinak.
Troky byly dřevěná nádoba či koryto používané k různým domácím a hospodářským pracím. Samotné slovo souvisí s německým Trog – koryto či žlab.
Pro nás na Vysočině bude právě hledání podobných místních pojmenování obzvlášť zajímavé. Tady se totiž potkávala různá nářečí a někdy stačilo ujít několik vesnic a člověk mohl pro tutéž věc slyšet jiné jméno.
Sedm věcí – a celý zmizelý svět
Rozhlédněme se ještě jednou.
Díže. Kopist. Krajáč. Máselnice. Přeslice. Motovidlo. Troky.
Nic vzácného. Žádné předměty uložené pod sklem.
Byly to obyčejné věci každodenního života.
Děti vyrůstající v chalupě jejich názvy znaly stejně samozřejmě, jako dnešní dítě ví, co je lednička, mixér nebo mikrovlnka.
Pak se ale způsob života změnil. Některé věci přestaly být potřeba. Jiné nahradily nové.
A když zmizela věc, začalo pomalu mizet i její jméno.