🪶 Koník v maštali

Od kravky a kozího chlívku se tentokrát zastavíme u zvířete, které nebylo jen součástí hospodářství, ale především pomocníkem při nejtěžší práci. Ve větším statku bývala vedle chléva také maštal a v ní kůň.

Nechyběl na velkém gruntu, kde bylo třeba zorat větší pole, svážet seno, vozit dříví z lesa a dopravit úrodu tam, kam už lidské síly nestačily. Kůň dokázal práci urychlit, ale sám také mnoho potřeboval. Muselo pro něj být dost sena, ovsa, slámy i místa.

Proto nestál v každé chalupě.

Bohatství, které také něco stálo

Pro drobného chalupníka mohl být vlastní kůň příliš nákladný. Nestačilo jej koupit. Bylo třeba jej po celý rok krmit, podestýlat mu, pečovat o jeho kopyta a nechávat jej kovat. Pracoval, ale také jedl ve dnech, kdy pole pokrýval sníh a vůz zůstával pod kolnou.

Chudší hospodář si proto někdy musel pomoci kravkou nebo volem. Koně si mohl vypůjčit, najmout i s povozem nebo se domluvit se sousedem. Na větším gruntu se však bez koňské síly hospodařilo jen těžko.

Kůň oral, vláčel, tahal vůz se senem, obilím i dřívím a v zimě se zapřahal do saní. Odvážel úrodu na trh, vezl hospodáře do města a někdy také nevěstu ke svatbě nebo zemřelého na poslední cestě.

Byl u práce, radosti i smutku.

Maštal, maštel a marštal

Dnes bychom nejspíš řekli stáj nebo konírna. Na starém gruntě však kůň stával v maštali.

Slovo je staré a během času měnilo svou podobu. Říkalo se také maštel, marštal nebo mařtal. Původně označovalo především místo pro koně, později se mohlo vztahovat i na stáj či chlév obecně.

V maštali měl každý kůň své stání. Před ním byl žlab na krmení a jesle na seno. Na podlaze ležela sláma, kterou bylo třeba pravidelně měnit. Ráno se maštal vykydala, koni se donesla voda a zkontrolovalo se, zda přes noc něco neshodil, nepřetrhl nebo si neporanil nohu.

Kůň byl silný, ale zároveň citlivý. Průvan, špatné krmení, zanedbané kopyto nebo nemoc mohly hospodáře připravit o zvíře, bez něhož se práce na poli téměř zastavila.

Kobyla, hřebec a valach

Ani koník nebyl vždy jednoduše koněm.

Samici se říkalo kobyla nebo klisna. Dospělý samec určený k chovu byl hřebec. V běžném hospodářství však často sloužil valach – vykleštěný hřebec, který býval klidnější, lépe ovladatelný a vhodný k práci v tahu.

Dnes slovo valach mnozí znají spíše jako příjmení nebo označení obyvatele Valašska. Ve staré maštali však mělo zcela přesný význam. Hospodář podle něj okamžitě věděl, jaké zvíře před ním stojí.

Mládětem bylo hříbě. Samičce se mohlo říkat klisnička, samečkovi hřebeček. Hříbě se nejprve drželo u matky a teprve postupně si zvykalo na ohlávku, vedení a později také na práci.

Výchova mladého koně vyžadovala trpělivost. Co se zanedbalo u hříběte, s tím se později těžko zápasilo u silného dospělého zvířete.

Vraník, ryzák nebo grošák

Koně se nerozlišovali pouze podle pohlaví a stáří. Jejich zbarvení bylo natolik nápadné, že podle něj často dostávali i jméno.

Černý kůň byl vraník, rezavě hnědý ryzák a hnědý kůň s tmavou hřívou a ocasem hnědák. Světlému koni se říkalo bělouš a kůň se světlou srstí posetou tmavšími okrouhlými skvrnami byl grošák.

Běloušovi se lidově říkávalo také šiml. Toto slovo žije dodnes, i když už většinou nechodí po čtyřech. Známe především úředního šimla, který místo v maštali přebývá v kancelářích, razítkách a zbytečném papírování.

Hospodář ovšem svého koně poznal i po tmě. Stačil zvuk kroku, zaržání nebo způsob, jakým zvíře zafrkalo, když zaslechlo známý hlas.

Když kůň dostal obrok

Seno bylo základem krmení, ale pracující kůň potřeboval také vydatnější potravu. Dostával oves či jiné jadrné krmivo, kterému se říkalo obrok.

Dát koni obrok neznamenalo jen nasypat mu něco do žlabu. Množství krmení se řídilo podle práce. Kůň, který celý den oral nebo vezl těžký náklad do kopce, potřeboval více než zvíře odpočívající v maštali.

Oves byl cenný, a tak se jím neplýtvalo. Hospodář dobře věděl, kolik může koni dát, aby měl sílu, ale aby zásoby vydržely do další sklizně.

Po těžké práci se kůň také nesměl hned napojit studenou vodou ani zahrnout krmením. Nejprve bylo třeba nechat jej vydýchat, oschnout a uklidnit se.

Hřbílko v ruce pacholka

O koně se na větším statku staral hospodář, čeledín nebo pacholek. Právě pacholek býval mužským služebným, který měl často na starosti koně, jejich krmení, čištění i zapřahání.

Koňská srst se čistila hřbílkem či hřeblem. Říkalo se, že se kůň hřebelcuje. Nebyla to pouze péče o vzhled. Při čištění mohl člověk objevit odřeninu, otok nebo jiné poranění, které by pod zaschlým blátem a prachem snadno přehlédl.

Vyčistit se musela také kopyta. Zachycený kamínek nebo uvolněná podkova mohly způsobit kulhání. A kulhavý kůň nepomohl na poli ani na cestě.

Kůň si na člověka, který o něj pečoval, zvykl. Poznal jeho krok, hlas i ruku. Dobrý pacholek zase poznal, kdy je zvíře neklidné, unavené nebo se mu něco nezdá.

Kovářova kobyla chodí bosa

Kopyta pracovního koně chránily podkovy. Když se uvolnily nebo příliš opotřebovaly, musel přijít kovář. Kopyto upravil, přiložil novou podkovu a připevnil ji zvláštními hřeby – podkováky.

Z toho nám zůstalo známé pořekadlo, že kovářova kobyla chodí bosa. Říkáme je tehdy, když člověk nedopřeje sobě to, co svou prací zajišťuje ostatním. Původní obraz je přitom docela prostý – kovář okoval koně celé vsi, ale na vlastní kobylu mu nezbyl čas.

Dobře okovaný kůň mohl bezpečněji chodit po kamenitých cestách, zmrzlé zemi i tvrdém dláždění. Špatná podkova však mohla nadělat více škody než užitku, a proto si hospodář dobrého kováře vážil.

Kůň, nebo herka

Ne každý kůň zůstal po celý život silný a statný. Starému, hubenému nebo sešlému koni se říkalo herka.

Nebývalo to lichotivé pojmenování. Herka byla zvířetem, které už mělo nejlepší léta za sebou, obtížně táhlo a na cestě se loudalo. Později se slovo přeneslo také na staré a poruchové věci. I dnes můžeme zaslechnout, že někdo jezdí ve staré herce – tentokrát už se tím zpravidla nemyslí kůň, ale automobil.

Hospodářský kůň přitom často sloužil dlouhá léta. Rodina znala jeho povahu, silné stránky i vrtochy. Věděla, zda se leká prudkého zvuku, zda nerad vstupuje do vody nebo jestli se při cestě domů bez pobízení rozchází rychleji.

Když se otevřela vrata maštale

Ráno se v maštali začínalo dříve než ve světnici. Kůň dostal seno a obrok, byl napojen, vyčištěn a připraven k práci. Potom se otevřela vrata, na dvůr zaznělo klapání kopyt a hospodář přinesl postroj.

Chomout, ohlávka, opratě i další části výstroje měly svá přesná jména. K nim se ale vrátíme až tehdy, když vyvedeme koně z maštale a zastavíme se u selského vozu.

Prozatím jej necháme v jeho stání, kde přežvykuje seno a občas zaduní kopytem do podlahy.

Na malé chalupě mohla rodinu živit kravka nebo koza. Kůň patřil spíše k většímu gruntu a znamenal nejen majetek, ale především sílu, bez níž by mnohá práce zůstala neudělána.

Dokud se z maštale ozývalo zařehtání, věděl hospodář, že má s kým vyjet na pole, do lesa i na dalekou cestu.