🪶 U selského vozu

Dokud stál koník v maštali, patřilo mu teplé stání, jesle se senem a pravidelná péče hospodáře. Jakmile se však otevřela vrata a před stavením se objevil vůz, začínala práce.

Takový obrázek ovšem nebyl k vidění před každou chalupou. V chudém kraji našich kopců patřil kůň i selský vůz jedině ke gruntu – k většímu hospodářství, které mělo dost polí, luk a práce, aby koně uživilo. A gruntů tu mnoho nebylo.

U menších chalup bývala spíše kravka, koza, několik slepic a někdy prasátko. Na koně, postroj a vlastní vůz hospodářství nestačilo. Když chalupník potřeboval odvézt dříví, svážet úrodu nebo přivézt něco těžkého, musel se domluvit s hospodářem ze gruntu. Pomoc se oplácela prací, jinou službou nebo tím, co právě malá chalupa mohla nabídnout.

Vůz proto nebyl jen obyčejným dopravním prostředkem. Prozrazoval také, odkud vyjel.

Než se otevřela vrata

Nejdříve bylo třeba koně ustrojit a zapřáhnout. Hospodář mu nasadil chomout, který spočíval kolem krku a umožňoval zvířeti táhnout. Musel dobře sedět. Příliš těsný nebo špatně přizpůsobený chomout koně dřel a působil mu bolestivé otlaky.

K postroji patřily řemeny, přezky a postraňky, jimiž se tažná síla přenášela na vůz. Hospodář držel v rukou opratě a hlasem koně pobízel, uklidňoval nebo zastavoval.

Zapřahání nebylo pouhým připnutím několika řemenů. Každý kus postroje měl své místo a všechno muselo správně sedět. Zkušený hospodář poznal jediným pohledem, zda je kůň dobře zapřažený. Teprve potom se otevřela vrata a vůz se s rachotem vydal ze dvora.

Kůň často znal cestu stejně dobře jako člověk. Věděl, kde začíná kopec, kde je třeba zpomalit a u kterých vrat se obvykle zastavuje. Hospodář držel opratě, ale někdy stačilo krátké pobídnutí nebo známý hlas.

Kolo nebylo jen kolo

Selský vůz býval téměř celý ze dřeva, přesto musel snést těžký náklad, kamení na cestách i hluboké bláto. Jeho kola měla pevný střed neboli náboj, z něhož vybíhaly dřevěné paprsky. Ty držely zakřivené části obvodu kola – loukotě. Celé kolo svírala železná obruč.

Kola a nápravy bylo třeba pravidelně mazat kolomazí. Byla tmavá, mastná a rozhodně nevoněla po fialkách, ale bez ní by vůz skřípal, dřel se a těžko jel.

K vozu patřila také oj, dlouhá dřevěná část spojující vůz se zápřahem. Podle práce se měnila i jeho podoba. Na seno a slámu se nasazovaly vysoké žebřiny a z obyčejného vozu byl žebřiňák.

Když se naložil až po okraj, vznikla fůra. Fůra sena, fůra dříví, fůra hnoje nebo snopů. Slovo zůstalo dodnes, i když už si pod ním skutečný naložený vůz představí málokdo. Pořád můžeme mít fůru práce, fůru starostí nebo třeba fůru jablek – aniž by pro ně musel přijet koník se žebřiňákem.

Vůz pro celý hospodářský rok

Na jaře vozil vůz hnůj na pole a přivážel vše, co bylo třeba k nové práci. V létě se na žebřiňáku vršilo seno tak vysoko, že člověk sedící nahoře viděl přes ploty i do korun stromů. Náklad se musel pečlivě urovnat a stáhnout, aby se cestou nesesunul.

O žních přijížděl vůz na pole pro snopy svázané povřísly. Jeden člověk je podával, druhý je nahoře skládal. Postavit dobrou fůru bylo téměř umění. Musela být vysoká, aby vůz odvezl co nejvíce, ale zároveň pevná, aby se na první mezi nerozjela a neskončila v příkopu.

Naložený vůz potom zamířil ke stodole, kde čekal mlat a další práce.

Na podzim se svážely brambory, řepa a dříví na zimu. Vůz vezl pytle obilí do mlýna, úrodu k prodeji i materiál potřebný při opravě stavení. Když cesty zapadly sněhem, kola vystřídaly saně. Hospodářský rok se měnil, ale kůň odpočíval málokdy.

Nejtěžší byly kopce. Tehdy hospodář sesedl, šel vedle vozu a koně povzbuzoval. Z kopce se naopak muselo jet opatrně, aby těžký náklad netlačil na zvíře příliš prudce.

Na kamenité cestě rachotila kola, vůz se nakláněl ze strany na stranu a železné obruče narážely do kamenů. Takový povoz byl slyšet dávno předtím, než se objevil mezi chalupami.

Když vůz přijel k malé chalupě

Před obyčejnou chalupou bychom selský vůz hledali marně. Když se tam objevil, znamenalo to, že přijela pomoc, přivezl se náklad nebo se chystala práce, na kterou síly malé chalupy nestačily.

Děti vyběhly před vrata, psi začali štěkat a sousedé se podívali z oken. Na vesnici se dobře vědělo, komu vůz patří, odkud přijíždí a co asi veze. A pokud to někdo nevěděl, brzy se to dozvěděl.

Vůz však nevozil jen úrodu, hnůj a dříví. Někdy se vymetl, položila se na něj prkna nebo trochu slámy a vezli se lidé. Jindy na něm putovala truhla, peřiny a nevěstina výbava do nového domova.

Každý příjezd byl malou událostí, protože vůz znamenal pohyb ve světě, kde se většina cest chodila pěšky.

Když rachot kol utichl

Na gruntu stával vůz pod kolnou nebo ve stodole a čekal na další práci. Nebyl ozdobou ani přepychem, jak bychom si možná představovali dnes. Byl drahou, ale potřebnou součástí většího hospodářství. A také starostí – bylo třeba živit koně, udržovat postroj, opravovat kola a hlídat, aby dřevo nevysychalo ani nehnilo.

Potom přišly traktory a automobily. Z cest pomalu zmizeli koně a s nimi utichlo klapání kopyt i rachocení okovaných kol.

Zůstala po nich slova – chomout, postraňky, opratě, oj, náboj, loukotě, žebřiny, žebřiňák a kolomaz. Některá ještě známe, jiná už bychom možná nedokázali přiřadit ke správné části vozu.

Kdysi však označovala věci, bez nichž by se na gruntu zastavila práce a menší chalupy by se mnohdy neobešly bez pomoci.

Když tedy koník vyšel z maštale, jeho cesta nekončila před vraty. Právě tam začínala. Čekal na něj selský vůz, kamenitá cesta a práce, která vedla přes pole, louky i lesy od jara až do zimy.