📖 Kdo nám schoval teplo

Venku se podzim opřel do chalupy oběma rukama.

Jednou zatřásl větvemi starého ořešáku, podruhé prohnal po dvoře hrst suchého listí a potřetí zabubnoval deštěm na okno. Pak si sedl někam za komín a začal pískat takovou tu písničku, při které člověk rád přiloží do kamen.

Panička přiložila dvě polínka.

V kamnech zapraskalo, za sklem poskočil plamínek a Dolárek spokojeně natáhl přední tlapky. Večer začínal přesně tak, jak měl. Slepičky už seděly na hřadě, dveře byly zavřené a z kuchyně voněl jablečný kompot se skořicí.

Dolárek ležel na svém místečku a hlídal.

Pravda, oči měl skoro zavřené. Ale to ještě neznamenalo, že nehlídá. Správný pes dokáže hlídat i malou škvírkou mezi víčky.

Najednou ho něco polechtalo na čumáčku.

Dolárek otevřel jedno oko.

Nic.

Položil si hlavu zpátky na tlapky.

A zase.

Tentokrát mu studený závan přejel po uchu a pokračoval rovnou k bříšku.

Dolárek se posadil.

"Copak?" podívala se na něj panička.

Dolárek otočil hlavu ke kamnům. Hořelo se v nich pěkně. Potom se podíval na okno. Zavřené. Nakonec na paničku.

Ta zrovna schovala nohy hlouběji do teplých ponožek.

"Nějak nám dnes táhne," zamumlala.

Takže to cítila také.

Dolárek vstal.

Tohle už nebylo obyčejné večerní polehávání. Tohle byl případ.

Někdo jim v chalupě schovával teplo.

Nejdřív prohlédl místo za závěsem. Zasunul tam čumáček, dvakrát si odfrkl a vylezl s kouskem pavučiny na vouscích.

Za závěsem nikdo nebydlel.

Pod křeslem našel drobeček.

Ten pro jistotu odstranil.

Za košíkem s polínky objevil jen kousek kůry a pod stolem paniččinu spadlou ponožku. Popadl ji a vítězoslavně přinesl ke kamnům.

"Děkuju," řekla panička. "Ale tou to asi nebude."

Dolárek si pomyslel, že některé důkazy lidé podceňují.

Pak se z předsíně ozvalo:

"Fííí…"

Dolárek znehybněl.

Uši se mu zvedly, jejich špičky se naklonily dopředu a čumáček ukázal přímo ke dveřím.

"Fí… fííí… hepčí!"

Aha.

Teplo tedy neschovávaly kamna.

Někdo kýchal v síni.

Panička pootevřela dveře a Dolárek se protáhl dovnitř. V síni bylo šero. Na věšáku visely kabáty, pod lavicí stály boty a u dveří leželo několik mokrých lístků, které se sem dostaly na podrážkách.

Jeden z nich se pohnul.

Potom druhý.

A za největší botou seděl někdo maličký.

Byl sotva větší než klubíčko vlny. Měl rozcuchané vlásky, kabátek z mlhy a tak tenké prstíky, že skrz ně prosvítalo světlo ze světnice. Kolem krku měl omotaný suchý lístek, ale ten mu zjevně příliš nehřál.

Dolárek si ho důkladně očichal.

Voněl deštěm, mokrým dřevem a cestou mezi stromy.

"Kdo jsi?" zeptal se.

Maličký tvor se přitiskl k botě.

"Průvánek."

"A co tu děláš?"

"Sedím."

"To vidím."

Průvánek si utřel nos do cípu mlhavého kabátku.

"A je mi zima."

Dolárek se zarazil.

"Tobě? Vždyť tu zimu děláš ty!"

"Já vím," pípl Průvánek nešťastně.

Chvíli oba mlčeli. Venku vítr zatřásl dveřmi a malý Průvánek se při tom přikrčil.

"Celé léto mě všude pouštěli," řekl nakonec. "Okna byla otevřená a lidé volali: Aspoň kdyby trochu fouklo! Tak jsem foukal. V kuchyních, na verandách, kolem postelí. Jednou jsem rozhoupal záclonu a miminko se na mě smálo."

Dolárek poslouchal.

"Jenže teď každý říká: Zavři dveře! Táhne sem! A dneska mě vyhnali i z jedné stodoly."

"Proč?"

Průvánek sklopil oči.

"Shodil jsem pánovi klobouk."

"Schválně?"

"Jenom maličko."

Dolárek si sedl. Tomu rozuměl. Také občas udělal něco jenom maličko. Třeba natrhal kapesník. A pak se ukázalo, že těch maličkých kousků je plný koberec.

Ze světnice zavolala panička:

"Dolárku, co tam máš?"

Dolárek se ohlédl a potom znovu pohlédl na Průvánka.

Nemohl ho přece nechat za botou.

"Pojď," řekl. "U kamen je teplo."

Průvánek vyskočil tak radostně, až se mokré lístky rozběhly po podlaze.

A hned se ukázalo, že s Průvánkem není návštěva jednoduchá.

Sotva vplul do světnice, záclona se nadmula. Na stole se zvedl roh ubrousku, paničce přejel chlad po kotnících a Dolárkovi se naježily chlupy podél zad.

"Brrr," řekla panička a přitáhla si přes kolena deku.

Průvánek si sedl poblíž kamen.

Plamínky za sklem tančily, dřevo praskalo, ale kolem něho se pořád držel malý studený kruh.

Posunul se blíž.

Dolárek také.

Průvánek ještě blíž.

Dolárek dostal studený nos.

"Tak tohle nepůjde," řekl a couvl.

"Já se snažím," zašeptal Průvánek.

"Já vím."

Dolárek chvíli přemýšlel. Potom odběhl ke svému pelíšku a přinesl roh měkké dečky. Položil jej před hosta.

"Zkus si zalézt sem."

Průvánek se zavrtal pod dečku.

Ta se nadzvedla jako malý stan, zachvěla se a po podlaze vyrazil další studený závan.

Dolárek si povzdechl.

Panička mezitím vstala pro další polínko.

"To je zvláštní," povídala. "Kamna hřejí pěkně a stejně mě zebou nohy."

Průvánek pod dečkou ani nedutal.

Dolárek ho vytáhl jemným šťouchnutím čumáčku.

"Neboj se. Něco vymyslíme."

"Mohl bych bydlet v tvém košíku," navrhl Průvánek.

Dolárek se podíval na svůj pelíšek.

Byl vystlaný přesně podle jeho představ. Na jednom konci měkký, na druhém trochu zmačkaný a uprostřed měl ten nejlepší důlek na spaní.

Představa, že by tam celou noc foukalo, se mu nelíbila ani trochu.

"Tam by ti panička každé ráno ustýlala," řekl opatrně. "A ty bys jí všechno odfoukl."

Průvánek přikývl.

"To asi ano."

"A mezi polínky?" zkusil Dolárek.

Průvánek vklouzl za koš. Vzápětí se z něj zvedl kousek kůry a na zem se rozsypala hrst drobných třísek.

Dolárek si zakryl čumáček tlapkou.

Tohle pátrání bylo těžší než hledání drobečků pod stolem.

Pak zaslechl zvenku slabé cinknutí.

Vítr se dotkl něčeho pod přístřeškem.

Dolárek zvedl hlavu.

Pod přístřeškem přece visela stará dřevěná píšťalka.

Kdysi ji panička našla při uklízení. Už neměla šňůrku a nikdo na ni dávno nehrál. Panička ji nevyhodila. Položila ji na poličku k zahradním rukavicím a prázdným květináčům.

Dolárek si dobře pamatoval, jak do ní jednou foukla.

Ozval se tenký, veselý tón.

Podíval se na Průvánka.

"Umíš pískat?"

Průvánek poprvé narovnal záda.

"To umím moc dobře."

"A umíš taky písničku?"

"Znám jich spoustu. O listí. O vysoké trávě. O dešti na rybníku."

"Tak pojď. Možná pro tebe něco mám."

Dolárek došel ke dveřím a podíval se na paničku tím svým pohledem, kterému se těžko odporuje.

"Ty ještě potřebuješ ven?"

Ocásek se pohnul.

Panička si přehodila kabát přes ramena, rozsvítila venkovní světlo a otevřela.

Dolárek vyšel na dvůr. Průvánek se mu vezl mezi chlupy za krkem, lehounký jako pírko. Jen občas Dolárka zastudil, až musel potřást hlavou.

Pod přístřeškem bylo sucho.

Na střeše bubnoval déšť, ale dovnitř nedosáhl. V koutě vonělo dřevo a z trámu viselo zapomenuté pavoučí vlákno.

Dolárek se postavil pod poličku a podíval se vzhůru.

"Co tam hledáš?" zeptala se panička.

Potom si všimla píšťalky. Ležela nebezpečně blízko kraje, jako by s ní někdo právě pohnul.

Vzala ji do ruky.

Průvánek sklouzl z Dolárkova kožíšku, zatočil se kolem paniččiných prstů a opatrně nahlédl do kulatého otvoru.

"Je tam tma," zašeptal.

"V pelíšku je v noci taky tma," řekl Dolárek. "To nevadí."

Průvánek vklouzl dovnitř.

Chvíli se nedělo nic.

Potom se ozvalo:

"Fíí…"

Panička se usmála.

"Slyšíš, Dolárku? Vítr nám na ni hraje."

Průvánek se uvnitř zavrtěl, vyzkoušel jeden tón, druhý a pak celou maličkou melodii.

Byla trochu šišatá.

Začínala jako šustění listí, uprostřed připomínala kapku, která spadla do louže, a končila tak vesele, až Dolárek naklonil hlavu na stranu.

Z otvoru vykoukly dva rozzářené oči.

"Tady se můžu pořádně nadechnout!"

A opravdu. V chalupě se Průvánek neustále krčil, dával pozor na ubrousky, na záclony a na paniččiny nohy. Tady mohl fouknout, jak potřeboval, a místo stížnosti se ozvala písnička.

Panička našla kousek provázku a píšťalku zavěsila pod trám, kam nepršelo.

"Aspoň nám tu bude občas něco zpívat," řekla.

Průvánek se uvnitř pohodlně usadil.

"Dolárku?"

"Ano?"

"Můžeš někdy přijít poslouchat?"

"Můžu."

"A panička?"

"Ta taky."

"A slepičky?"

Dolárek se podíval směrem ke kurníku.

"Ráno. Teď spí. A radši žádné prudké tóny. Ony mají nejradši, když je všechno jako včera."

Průvánek slíbil, že první ranní písnička bude docela tichá.

Když se vrátili do chalupy, panička ještě chvíli zkoumala dveře.

"Tady je ta škvíra," povídala. "A já se divím, že nám táhne."

Z komory přinesla dlouhého látkového hada, kterého kdysi ušila ze zbytků látky. Byl trochu křivý, na jednom konci měl přišitý knoflík a vypadal, jako by si celý život chtěl někam lehnout.

Panička ho položila ke dveřím.

Dolárek si ho očichal.

Had se ani nepohnul.

To bylo dobře. Po dnešním večeru už měl Dolárek tvorů, kteří se stěhují po chalupě, právě dost.

Ve světnici se pomalu rozlilo teplo.

Panička usedla do křesla, natáhla nohy a spokojeně vydechla. Dolárek se stočil vedle kamen. Jeho dečka byla zase na svém místě a důlek v pelíšku čekal přesně tam, kde ho nechal.

Venku pršelo.

Starý ořešák se kýval do tmy a pod přístřeškem zazněly tři jemné tóny.

Dolárek otevřel jedno oko.

Průvánek zkoušel večerní písničku.

"Poslouchej," řekla panička tiše. "To je, jako by nám někdo přál dobrou noc."

Dolárek položil čumáček na tlapky.

On věděl, kdo jim ji přeje.

Ještě než usnul, ucítil paniččinu ruku za uchem.

"Tak co, můj hlídači? Už je všechno v pořádku?"

Dolárkův ocásek jednou měkce klepl o dečku.

Bylo.

Panička měla teplé nohy.

On měl teplé bříško.

A malý Průvánek měl konečně místo, kde mu nikdo neříkal, aby přestal foukat.

Zpod přístřešku se ozvalo poslední, docela tichounké:

"Fííí…"

Dolárek už neotevřel oči.

Jenom mu ve spánku maličko cuklo ucho.