📖 Šípková cesta domů

Za chalupou rostl u plotu starý šípkový keř. Na jaře měl něžné květy, v létě dlouhé větve a na podzim se celý obsypal červenými šípky.

Dolárek kolem něj chodil každý den. Keř dobře znal, a tak si o jeho trnech myslel své: proč něco tak krásného potřebuje být tak pichlavé?

Jednoho podzimního večera se v zahradě objevil krtek. Dolárek zahlédl čerstvou hromádku hlíny a okamžitě zapomněl na všechno ostatní.

"Počkej, kamaráde," zamumlal do země. "Tohle musím prozkoumat."

Čichal mezi záhonky, podél plotu a až k brance, kterou panička před chvílí nechala pootevřenou. Na druhé straně ucítil stopu, která ho zavedla o kus dál za zahradu.

Krtek se neukázal. Zato se od lesa připlížila mlha.

Nejdřív zakryla pěšinu. Pak smrky. A nakonec i chalupu.

Dolárek zvedl hlavu. Chtěl se vrátit podle svého nosu, jenže vlhký večer promíchal všechny vůně dohromady. Jehličí vonělo jako jehličí na každou stranu.

"To nic," řekl si. "Jsem teriér. Najdu cestu."

Udělal pár kroků. Potom se zastavil. Svah před ním byl nějak prudší, než si pamatoval, a z chalupy nebylo vidět ani jediné okno.

Z mlhy se ozvalo tiché zašustění.

"Dolárku."

Nastražil uši. "Kdo mě volá?"

"Ten, kolem koho každý den chodíš."

Před ním se v šedi objevila tenká větev se třemi červenými šípky. Dolárek si k ní přičichl a poznal známou vůni růžového keře za plotem.

"Ty umíš mluvit?"

"Jen když je třeba," odpověděl keř. "Teď hlavně nechoď dál. Tudy cesta domů nevede."

Dolárek couvl. Větev mu zlehka přejela po kožíšku. Ani ho nepíchla.

Vítr na chvíli rozhrnul mlhu a měsíc se opřel do mokrých šípků. Zableskly se jako drobné červené korálky. Za nimi Dolárek rozeznal kus plotu a branku.

Jenže branka byla dál, než čekal.

"A co když ji zase ztratím?" zeptal se.

"Tak zavolej," řekl keř.

Dolárek se nadechl a zaštěkal. Jednou pořádně a podruhé ještě hlasitěji, aby bylo jasné, že to není poplach kvůli koni ani výzva pro krtka. Tentokrát volal paničku.

Z chalupy se ozvaly kroky.

"Dolárku?"

To byl ten nejkrásnější zvuk celého večera.

"Haf!" odpověděl.

Panička vyšla k brance s lucernou. Když ho uviděla na druhé straně plotu, rychle ji otevřela. Dolárek proběhl dovnitř a opřel se jí o nohy tak pevně, jako by se chtěl ujistit, že už nikam nezmizí.

"Ty můj tuláku," zašeptala a pohladila ho. "Pojď domů."

Dolárek se ještě ohlédl. Šípkový keř stál na svém místě, mokrý od mlhy, a měsíc mu rozzářil poslední červené plody. Jedna větev se sotva znatelně sklonila.

Od té doby Dolárek věděl, proč má keř trny. Hlídal hranici zahrady a dával pozor, aby se nikdo ve tmě nevydal špatnou cestou.

Když pak procházel kolem, už se jeho větvím nevyhýbal s takovou nedůvěrou. Někdy se zastavil, zvedl čumáček a tiše si k nim přičichl.

A šípkový keř pokaždé zašustil, jako by mu odpovídal.