📖 O zapomenutém světýlku

V chalupě už bylo ticho. Panička dávno zhasla lampičku, za oknem se pohupovaly tmavé větve smrků a Dolárek spal schoulený u kamen. Jen vítr si občas povzdechl pod střechou, jako by se mu ještě nechtělo jít spát.

Najednou Dolárek otevřel jedno oko.

Z druhé strany dveří se ozvalo tiché: ťuk.

Zvedl hlavu a chvíli poslouchal. Nic. Položil tedy čumáček zpátky na tlapky.

Ťuk. Ťuk.

To už nebyl sen. Dolárek vstal, protáhl si záda a vydal se za zvukem. Dovedl ho ke staré černé kuchyni. Její stěny byly tmavé od někdejšího kouře a ve vzduchu to pořád vonělo trochu po dřevě, trochu po dávných časech.

V nejtemnějším koutě se něco mihotalo.

Dolárek zůstal stát na prahu. "Kdo je tam?"

"Jen já," ozval se hlásek tenký jako vlákno pavučiny.

Pod starým komínem se chvělo maličké světýlko. Nebylo větší než hrášek. Na začernalé zdi kolem sebe dokázalo vykouzlit jen malý zlatý kroužek.

"A proč ťukáš?" zeptal se Dolárek.

"Chtělo jsem vědět, jestli mě ještě někdo uslyší."

Dolárek nastražil uši. "Já tě slyším dobře."

Světýlko na okamžik zazářilo o maličko víc. Pak zase pohaslo.

"Kdysi bývalo v černé kuchyni rušno," vyprávělo. "Praskalo tu dřevo, někdo přikládal, někdo chystal jídlo. Teď tu bývá ticho a tma. Myslím, že už nejsem k ničemu."

Dolárek se posadil. Ještě nikdy nepotkal světýlko, které by potřebovalo povzbudit. Opatrně položil tlapky na práh.

"Pojď se mnou," navrhl. "Ukážu ti chalupu."

Světýlko se odlepilo od zdi a tiše plulo za ním. Ve světnici přejelo svým slabým svitem po staré truhle, po nohách houpacího křesla a po košíku s paniččiným pletením. Z jeho okraje vykukovalo klubíčko vlny.

"Vidíš?" řekl Dolárek. "Tady máš spoustu míst."

"Jenže ráno sem přijde slunce," povzdechlo si světýlko. "A večer panička rozsvítí lampu."

Dolárek hledal správnou odpověď, když venku zafoukal vítr. Nedovřené dveře v síni se pootevřely a dlouze zavrzaly. Průvan do nich strčil znovu a chalupou se rozlehlo duté bouchnutí.

Z vedlejší světnice vyšly kroky. Panička se probudila a vydala se potmě zjistit, co se děje.

Dolárek k ní hned přiběhl. "Haf!" ohlásil se a zůstal stát po jejím boku.

Vtom se klubíčko vlny vykutálelo z košíku a zastavilo se paničce v cestě. Ve tmě ho nemohla vidět.

"Světýlko," zašeptal Dolárek, "posviť sem!"

Drobné světlo se zachvělo. Potom přeletělo nízko nad podlahou a ozářilo klubíčko právě ve chvíli, kdy k němu panička udělala krok.

Zastavila se, sklonila se pro něj a položila ho zpátky do košíku.

"Kde se tu bere to světélko?" podivila se tiše. Pak se obrátila k Dolárkovi. "A ty tu se mnou držíš noční hlídku?"

Pohladila ho po hlavě, došla do síně a pořádně zavřela dveře. Vrzání i bouchání utichlo. Vítr zůstal venku mezi smrky.

Když se panička vrátila do postele, Dolárek ji doprovodil až ke dveřím světnice. Potom se obrátil ke světýlku.

"Vidělo jsi?"

"Vidělo," píplo. Zářilo teď jasněji než předtím. "Opravdu jsem jí pomohlo."

"Já přece věděl, že tu máš své místo," řekl Dolárek. Trochu přitom narovnal záda, protože na to, že byl ještě před chvílí rozespalý, se noční hlídka povedla docela dobře.

Světýlko se vrátilo do černé kuchyně. Už mu nevadilo, že tam bývá ticho. Ználo cestu do světnice a vědělo, že za dveřmi spí někdo, kdo jeho tiché ťukání uslyší.

Ráno našla panička Dolárka spícího u kamen. Jednu tlapku měl nataženou směrem ke dveřím černé kuchyně, jako by ji hlídal i ze sna.

"Ty můj noční strážce," usmála se.

Dolárek ani neotevřel oči. Jen jednou spokojeně mávl ocáskem.

A hluboko v černé kuchyni se na okamžik zatřpytilo maličké světýlko.