📖 Na můj ocásek se nemaluje!

Panička říká, že podzim je krásný.

Já říkám, že by se o tom dalo jednat.

Ještě nedávno byla naše zahrada zelená, tráva příjemně voněla a pod jabloní se dalo ležet tak dlouho, až člověk zapomněl, proč si tam vlastně lehl. Tedy pes. Člověk si tam nelehá. Člověk kolem chodí s košíkem a říká:

"Dolárku, uhni trošku."

Teď se ovšem na zahradě začaly dít podezřelé věci.

Listí zežloutlo. Pak zčervenalo. Pak se pustilo větví a padalo mi na hlavu.

Jeden list mi přistál rovnou mezi ušima.

Setřásl jsem ho.

Přistál tam další.

To už nebyla náhoda. To byla organizovaná činnost.

"Podívej, jak nám to podzim pěkně vybarvil," pochvalovala si panička.

Zvedl jsem k ní oči.

Pěkně?

Zahrada se rozpadá po jednotlivých listech a ona chválí malíře!

Rozhodl jsem se, že toho podzimního pána najdu a promluvím mu do duše.

Začal jsem pod jabloní.

Tam se obvykle najde všechno, co někdo ztratil. Jablko, rukavice, paniččina trpělivost. Tentokrát tam ležel malinký štětec.

Opravdu malinký. Sotva jako moje přední tlapka.

Vedle něj stála plechovka se žlutou barvou a z hromádky listí vyčnívaly dvě zelené boty.

Zavětřil jsem.

Vonělo to hlínou, houbami a trochu jablečným kompotem.

"Vylez," řekl jsem. "Vím o tobě."

Boty sebou cukly.

Z listí vykoukl mužíček v kabátku z mechu. Na hlavě měl žaludovou čepici a pod nosem vousy tak rozcuchané, že by ho panička určitě vzala hřebenem.

"Ty mě vidíš?" podivil se.

"Jsem pes. My vidíme i to, co se snaží vypadat jako hromádka."

Mužíček si oprášil kolena.

"Já jsem podzimní barvíř."

"Výborně," povídám. "Právě tebe hledám. Mám reklamaci."

"Na co?"

"Na zahradu."

Barvíř se rozhlédl.

"A co je s ní?"

"Padá."

Chvíli bylo ticho.

Pak se rozesmál tak, až mu čepice sklouzla přes jedno oko.

"Listí přece na podzim padá!"

"Já vím," řekl jsem. "Proto jsem přišel včas. Dokud jsou na stromech ještě nějaké náhradní díly."

Barvíř si sedl na kořen a začal mi vysvětlovat, že stromy potřebují odpočívat.

Tomu jsem rozuměl.

Odpočinek je důležitý. Sám na něj dohlížím několikrát denně.

Ale pořád mi vrtalo hlavou, proč kvůli tomu musí být nepořádek.

"Když odpočívám já," namítl jsem, "taky ze mě neopadávají uši."

"Tobě by zase slušela trocha podzimní barvy," řekl barvíř a prohlédl si můj kožíšek. "Třeba na ocásku."

Ustoupil jsem o krok.

Na můj ocásek se nesahá štětcem. Na můj ocásek se obdivně hledí.

"Zlatý už jsem," upozornil jsem ho. "Panička to říká."

"Tak mi aspoň pomůžeš."

To byla jiná řeč.

Pomáhání mám rád. Zvlášť když se u něj nemusí koupat.

Barvíř ukázal na jabloň.

"Tady jsem nestihl horní větve. Potřeboval bych trochu větru, aby mi listy přinesl dolů."

"Vítr tu byl dva dny," řekl jsem. "Odnesl listí, shodil jablíčka a paničce málem odnesl účes. Teď už má určitě volno."

"Stačí zavolat."

Zvedl jsem hlavu a štěkl.

Nic.

Štěkl jsem podruhé.

Z kurníku se ozvala slepice.

"Co zase je?"

"Pracovní záležitost!" zavolal jsem.

"Tak pracuj potichu. Některé z nás tvoří."

To znamenalo vajíčko. Slepice jsou na svou práci velmi háklivé.

Vítr se nakonec přihnal od plotu.

Nebyl vidět celý, jen jako dlouhá šála z mlhy, která se motala mezi větvemi.

"Kdo mě budí?" zahučel.

"Potřebujeme sundat pár listů," vysvětlil barvíř.

"To umím!"

"Pár," zopakoval jsem důrazně.

Vítr se nadechl.

A pak udělal:

FÚÚÚ!

Z jabloně se snesla celá zlatá sprcha.

Barvíři odletěla čepice. Mně se obrátily uši. Prázdný košík poskočil po trávě a z výběhu se ozvalo pobouřené kdákání.

"Říkal jsem pár!" štěkl jsem.

"To bylo pár," hájil se vítr. "Pár stovek."

V tu chvíli vyšla panička na zahradu.

Podívala se na listí. Na košík. Na mě.

Barvíře ani vítr zřejmě neviděla.

"Dolárku, cos tu zase vyváděl?"

To mě trochu zarmoutilo.

Na zahradě jsou tři pracovníci, ale odpovědný je vždycky ten chlupatý.

Barvíř mezitím sbíral své barvy.

Žlutou měl na javorové listy, červenou na šípky a hnědou na kaštany.

"A tahle?" ukázal jsem čenichem na malou modrou lahvičku.

"Na večerní stíny."

"A ta růžová?"

"Na ranní oblohu."

Zamyslel jsem se.

Tak on nemaluje jen nepořádek.

Maloval i světlo, které večer lezlo po chalupě. I šípky za plotem. I les na kopci, který teď vypadal, jako by v něm někdo rozsvítil tisíc malých lampiček.

"Ještě mi zbývá jedno místo," povzdechl si. "Jen nevím, jak se tam dostanu."

"Kam?"

Ukázal na list přilepený vysoko na větvi.

Úplně poslední zelený list.

Vítr už podřimoval u plotu. Barvíř na něj nedosáhl a já nejsem veverka, i když si to občas o sobě myslím.

Pak mě napadlo řešení.

Rozběhl jsem se k paničce. Postavil jsem se před ni a podíval se na strom.

Pak na ni.

Pak zase na strom.

"Copak tam máš?" zeptala se.

Šla se mnou k jabloni, natáhla ruku a utrhla ten list.

"Ten je ještě pěkně zelený, viď?"

Položila ho přede mě na trávu.

Barvíř zajásal.

"Ty jsi ji přivolal!"

"Paničku není potřeba přivolávat," vysvětlil jsem. "Stačí se správně podívat. Ale musíš to umět."

Poslední list dostal žluté okraje a červenou špičku.

Byl opravdu pěkný.

Panička ho zvedla.

"Ten si doma vylisujeme," řekla.

Barvíř se uklonil tak hluboko, že se mu žaludová čepice skutálela pod břicho.

Pak se obrátil ke mně.

"Tak co tvoje reklamace?"

Rozhlédl jsem se po zahradě.

Listí šustilo. Chalupa svítila v odpoledním slunci. Z kuchyně zavoněla pečená jablíčka a panička už držela dveře.

"Dolárku, pojď. Dáme si něco dobrého."

"Reklamaci zatím stahuju," oznámil jsem barvíři. "Ale mám jednu podmínku."

"Jakou?"

"Ať podzim nechá paničce dost času na drbání."

Barvíř vážně přikývl.

"To zařídím. Večery budou čím dál delší."

To byl velmi rozumný slib.

Doma jsem se uvelebil paničce na klíně. Ona mi drbala uši a za oknem se pomalu stmívalo.

Na parapetu ležel náš barevný list.

Díval jsem se na něj a přemýšlel, kolik práce asi musí dát takový podzim.

Každý list zvlášť. Každý šípek zvlášť. A k tomu obloha, mlhy, večerní stíny…

Zavřel jsem oči.

Zítra barvíři zase pomůžu.

Jestli bude potřebovat někam roznosit listí, jsem k dispozici.

Nejlépe zrovna z té hromádky, kterou panička pracně shrabe.