📖 Když se vůně uložila ke spánku

Já vám řeknu, že u nás člověk nemůže ani na chvíli usnout.

Tedy pes.

Člověk u nás usínat může. Člověk dokonce usíná v křesle a nikdo po něm nechce, aby přitom hlídal dveře, zahradu a podezřelé zvuky z kuchyně.

Já jsem si jednoho odpoledne jen maličko odpočinul. Oči jsem měl zavřené, ale uši pracovaly. Jedno sledovalo paničku, druhé šustění sáčku.

To máme doma spravedlivě rozdělené.

A právě tehdy panička přišla ze zahrady s něčím žlutým v ruce.

Přivoněla k tomu.

"To je krásná vůně, Dolárku."

Tak jsem přivoněl také.

No.

Piškot to nebyl.

Sýr také ne.

A jestli to měla být nová hračka, byla dost tvrdá a neměla ocásek. Panička ten plod položila mezi prádlo do starého prádelníku, přivřela dvířka a odešla do kuchyně.

To se mi nezdálo.

Věci, které nejsou k jídlu ani na hraní, se u nás obvykle dávají někam vysoko. Jenže tahle navíc voněla.

A za chvíli se ze skříně ozvalo:

"Hepčí!"

Otevřel jsem obě oči.

To už nebylo odpočívání.

To byla služba.

Sedl jsem si před prádelník.

Chvíli jsem čekal, jestli se podezřelý přihlásí dobrovolně. Nepřihlásil.

"Haló," řekl jsem tedy. "Ve skříni."

Ticho.

"Já vím, že tam jsi."

Zpoza dvířek se ozvalo slaboučké šustění.

"To byl ubrus," odpověděl tenký hlas.

Přisunul jsem čenich ke škvíře.

"Ubrusy nekýchají."

"Tenhle je starý."

To byla zvláštní odpověď. Naše chalupa je také stará a ještě jsem ji kýchnout neslyšel.

"Vylez," řekl jsem.

"Nemůžu. Jsem v práci."

"Tak přestaň na chvíli pracovat."

"To nejde. Právě voním."

Ohlédl jsem se ke kuchyni. Panička tam něco míchala a vůbec netušila, co se děje v její vlastní skříni.

Ještě že mě má.

"Jestli tam někdo bydlí," oznámil jsem, "musí se nejdřív představit."

Chvíli bylo ticho.

Potom se ve škvíře objevil maličký nos.

Za ním dvě oči.

A nakonec celý skřítek, sotva tak velký jako paniččin palec. Měl kabátek ze žlutého listu, na hlavě čepičku s krátkou stopkou a pod paží nesl něco bílého.

"Voňavinek," řekl.

"Dolárek," odpověděl jsem. "A co to neseš?"

"Polštář."

Přivoněl jsem.

"To je paniččin kapesník."

"Z mého hlediska polštář."

Prádelník byl naštěstí dole trochu pootevřený. Skřítek se protáhl ven, sklouzl po dvířkách a postavil se přede mě.

Prohlédl jsem si ho pořádně.

Nevypadal nebezpečně.

Ale to nevypadá ani koupací ručník, dokud ho panička nezačne hledat.

"Jak ses sem dostal?" zeptal jsem se.

"Přijel jsem se žlutým plodem."

"Panička tě přinesla?"

"Nevědomky."

Takže černý pasažér.

"A co tu chceš?"

Skřítek si uhladil kabátek.

"Provonět prádlo."

"To je všechno?"

"Potom si odpočinout."

"A potom?"

"Zkontrolovat vůni."

"A potom?"

"Zase si odpočinout."

Chvíli jsem o tom přemýšlel.

Musím říct, že měl zaměstnání docela dobře zařízené.

"Kdo tě přijal?" zeptal jsem se.

"Podzim."

Podzim.

Ten k nám každý rok přinese listí, bláto a mokrou trávu. A teď už nám dokonce posílá zaměstnance.

Bez porady se mnou.

"Dobře," řekl jsem. "Ale u nás platí určitá pravidla."

Voňavinek se posadil na svůj kapesník.

"Poslouchám."

"Za prvé. Když přijde návštěva, jdu ke dveřím já."

"A když přijde pošťák?"

"Já."

"A když přijde sousedka?"

"Také já."

"A když přijde někdo, koho už znáš?"

"Tím spíš. Aby viděl, že na něj nezapomínám."

Skřítek přikývl.

"Za druhé. Když panička vstane, vstanu také."

"Pokaždé?"

"Samozřejmě."

"I když jde jen pro brýle?"

"Člověk nikdy neví, co cestou najde."

"A když jde do koupelny?"

"Počkám před dveřmi."

"Proč?"

To byla hloupá otázka.

"Aby zase vyšla."

Voňavinek si přitáhl kapesník blíž k sobě.

"Vy to tu máte velmi dobře hlídané."

"Ano," řekl jsem. "A proto se mi sem nebudeš jen tak stěhovat mezi ubrusy."

Pak jsme přišli ke křeslu.

"Tohle je paniččino křeslo," vysvětlil jsem.

"Takže v něm sedí panička."

"Ano."

"A když v něm nesedí?"

"Sedím v něm já."

Skřítek se zadíval na sedák.

"A kdybych si sedl sem do rohu?"

"Tam mám hlavu."

"Tak do druhého."

"Tam mám zadek."

"A doprostřed?"

"Tam je to mezi nimi."

Voňavinek si povzdechl.

"Rozumím. Obsazeno."

Právě v tu chvíli přišla panička, posadila se do křesla a zavolala:

"Dolárku, pojď ke mně."

Vyskočil jsem jí na klín.

Skřítek stál dole a koukal.

"Ale vždyť tam není místo," zašeptal.

To bylo vidět, že se u nás ještě nevyzná.

Na paničce je místo vždycky.

Panička mě podrbala za ušima.

"Copak jsi tam u skříně pořád zkoumal?"

Podíval jsem se na ni.

Potom na skřítka.

Ten se schoval za nohu křesla a přiložil si prst na pusu.

Tak dobře.

Nechtěl jsem paničku rozrušit. Měla za sebou práci na zahradě a člověk jí přece nebude ještě vysvětlovat, že se jí do ubrusů nastěhoval někdo s polštářem.

Seskočil jsem a pokračoval v prohlídce.

Ukázal jsem Voňavinkovi dveře, deku a místo, odkud dobře vidím do kuchyně.

"Tady stojím, když se něco krájí."

"Pomáháš?"

"Dohlížím."

"Na co?"

"Aby se něco neztratilo na podlaze."

Skřítek obdivně pokýval hlavou.

"Ty máš také hodně práce."

"To mám."

"A kdy odpočíváš?"

"Když panička nic nedělá."

"A ona někdy nic nedělá?"

Zamyslel jsem se.

"Málo."

Vonavínek se najednou zarazil.

"Co je to tamhle?"

Na stolku ležel balíček papírových kapesníků.

Podíval jsem se na něj.

Podíval jsem se na skřítka.

A pro jistotu jsem si před stolek sedl.

"Toho si nevšímej."

"To by bylo krásných polštářů!"

"To jsou kapesníky."

"A já bych potřeboval ještě peřinu."

Začínalo být jasné, že návštěva nebude úplně nenáročná.

"Panička by se zlobila," řekl jsem.

Voňavinek zvedl obočí.

"Na mě?"

Chvíli jsem mlčel.

To byla právě ta potíž.

Když je na podlaze roztrhaný kapesník, panička nikdy neřekne: "Copak nám tu asi provedl skřítek?"

Vždycky řekne:

"Dolárku!"

A někdy to řekne ještě dřív, než mě vůbec najde.

"Musíme ti najít pořádnou postel," rozhodl jsem.

Ubrusy bych rád vrátil jejich původnímu účelu. Panička na ně byla pečlivá a já nechtěl, aby jednou při nedělním obědě vyklepla na stůl ospalého skřítka.

Rozhlédl jsem se po pokoji.

A pak jsem dostal nápad.

Můj pelíšek.

Ten hezký, který mi panička nachystala, abych v něm pohodlně spal.

Stál v koutě a byl úplně volný.

"Tady," řekl jsem slavnostně.

Voňavinek se zadíval dovnitř.

"To je celé pro mě?"

"Můžeš používat jeden roh."

Vlezl do pelíšku, prošel ho od kraje ke kraji a vrátil se zadýchaný.

"To je velikánské."

"Panička má dobré srdce," vysvětlil jsem.

"A proč v něm nespíš ty?"

Pohlédl jsem ke křeslu.

"Mám jiné závazky."

Skřítek si v rohu pelíšku rozložil kapesník, položil na něj čepičku a spokojeně se natáhl.

Vypadalo to nadějně.

Jenže po chvíli se zvedl.

"Tady to nevoní po kdoulovci."

Přivoněl jsem.

Mně to připadalo v pořádku.

"Voní to trochu po psovi," dodal opatrně.

"To je můj pelíšek."

"Aha."

"Můžeš si zvyknout."

Voňavinek se zamyslel.

"A mohl bych sem přenést kousek své vůně?"

"Jestli nebudeš nic rozlévat."

"Vůně se nerozlévá."

"Tak to máš štěstí. Panička právě vytřela."

Skřítek vstal, sundal čepičku a třikrát s ní zamával. Pokojem se roznesla jemná sladká vůně.

Panička zvedla hlavu.

"To se ty plody krásně rozvoněly."

Voňavinek se na mě významně podíval.

Musel jsem uznat, že tentokrát opravdu pracoval.

Večer se ale přihlásil o večeři.

"Ty také jíš?" zeptal jsem se.

"Samozřejmě."

Tohle mi mohl říct hned na začátku. Ušetřili bychom si prohlídku křesla.

"A co?"

"Drobeček sušeného jablka."

Oddechl jsem si.

Takové strávníky mám rád. Hlavně když se nezajímají o mou misku.

Paničce zrovna upadl na podlahu drobný kousek křížaly. Voňavinek ho popadl oběma rukama a odnesl si ho do pelíšku.

"To mi vystačí do neděle," oznámil.

Podíval jsem se na kousek jablka.

Potom na něj.

Já bych s tím nevystačil ani do otočení hlavy.

Ale každý jsme nějaký.

Když se setmělo, panička sáhla po pletení a já se uvelebil v křesle vedle ní. Voňavinek si lehl do rohu pelíšku a přikryl se kapesníkem.

Chvíli bylo doma takové to pěkné ticho.

Kamna si tiše pobrukovala. Paniččiny jehlice cinkaly. Já jsem měl čenich na její noze a všechno bylo tam, kde mělo být.

Potom se z pelíšku ozvalo:

"Dolárku?"

Otevřel jsem jedno oko.

"Co?"

"Mohl bys mi popřát dobrou noc?"

"Dobrou noc."

"A ještě něco hezkého."

Přemýšlel jsem.

"Zítra se možná bude krájet maso."

Voňavinek chvíli mlčel.

"Myslel jsem něco hezkého pro mě."

"Tak třeba zase spadne jablko."

"Děkuji," řekl spokojeně.

Zavřel jsem oko.

Za chvíli se ozvalo slabounké chrápání. Skřítek spal.

Také bych usnul, kdyby panička právě neodložila pletení.

Jakmile se člověk zvedne, služba pokračuje.

Ráno přišla panička do pokoje a zarazila se.

V rohu mého pelíšku ležel složený kapesník. Na něm nepatrný zbyteček křížaly a vedle maličká žlutá čepička, která se při jejím příchodu rychle schovala pod okraj deky.

"Dolárku," řekla panička, "ty sis konečně nachystal pelíšek?"

Zavrtěl jsem ocáskem.

Nechtěl jsem jí kazit radost.

"No vidíš. A já už myslela, že v něm nikdy nikdo spát nebude."

V tom měla pravdu.

Nikdo ze mě tam spát nebude.

Ale podnájemník se osvědčil.

Nesahal mi do misky. Křeslo nechal na pokoji. A když panička později otevřela prádelník, usmála se.

"Tady to ale krásně voní."

Voňavinek vykoukl zpod deky.

Já ležel v křesle a spokojeně na něj mrkl.

Máme to teď doma dobře zařízené.

Panička se stará o nás.

Voňavínek se stará o vůni.

A já se starám, aby každý věděl, kam si smí lehnout.

Jen ten kapesník mi pořád trochu vrtá hlavou.

Skřítek ho má celý den přímo před nosem.

A ještě ho ani jednou neroztrhal.

To musí být nějaké kouzlo.