📖 Kdo rozsvěcí okna v lese?

Za chalupou se pomalu stmívalo. Zahrada už ztrácela barvy, ale nebyla docela tmavá. Na ořešáku se ještě drželo poslední světlo a jedle vypadala, jako by na svých větvích nesla celý večer.

Dolárek seděl mezi otevřenými dveřmi a pozoroval svět venku. Za sebou měl teplo chalupy, před sebou zahradu, kterou toho dne poctivě prošel. Očichal všechna důležitá místa, zkontroloval slepičky a ujistil se, že se krtek během jeho nepřítomnosti nepřestěhoval do jiného záhonku.

Už se chystal jít za paničkou dovnitř, když se v lese za chalupou objevilo maličké světélko.

Pak se rozsvítilo druhé.

A třetí, o kousek níž, těsně u země.

Dolárek se narovnal a nastražil uši.

"Co tam vidíš?" zeptala se panička, která přišla ke dveřím.

Dolárek jí to neuměl povědět. Ale určitě to nebyla světla z domů. Vždyť tam žádné domy nestály. Jen smrky, mech, staré pařezy a pěšina, která se za soumraku ztrácela mezi stromy.

Panička se zadívala stejným směrem, ale mezi větvemi už byla tma. Pohladila Dolárka po zádech a zavřela dveře. V chalupě bylo příjemně teplo. Dolárek si lehl nedaleko kamen a ještě dlouho myslel na ta tři světélka, než mu hlava začala klesat.

Ve snu stál na lesní pěšině.

Nebe nad korunami stromů bylo tmavomodré a pod nohama mu měkce pružilo jehličí. Nikde nefoukal vítr. Jen z větví občas spadla kapka rosy a tiše ťukla do listí.

"Přišel jsi právě včas," ozvalo se nad ním.

Dolárek zaklonil hlavu. Na větvi seděla malá šedá sova. Měla kulaté oči a na krku šálu tenkou jako pavučina.

"Na co?" zeptal se Dolárek. Ve snu mu šla slova docela snadno.

"Na rozsvěcování oken," odpověděla sova.

Slétla níž a ukázala k pařezu. V jeho boku byla malá dvířka a vedle nich okénko, za kterým zářilo medově žluté světlo.

"Tam bydlí lesní myš," řekla. "Už si chystá suché lístky na spaní."

O kus dál svítilo okénko v kořenech smrku. Pak další pod velikým kamenem. Dolárek se rozhlížel a najednou viděl celý les jinak. Tam, kde ve dne bývaly jen hromádky mechu, škvíry a dutiny, byly teď domovy. Jeden měl práh z borové kůry. Druhý stříšku z listu. U třetího visel před dveřmi maličký věneček z jeřabin.

"Kdo jim ta světla rozsvěcí?" zeptal se.

"Poslední paprsek," řekla sova. "Než slunce zapadne, schová se na chvíli do rosy. Já pak obletím les a každému nechám v okně kapičku."

Zamávала křídlem směrem k maličkým světlům.

"Dnes mi ale jedna chybí."

Šli spolu mezi smrky. Sova létala neslyšně před Dolárkem, až se zastavili u hromady listí pod starým pařezem. Byl tam úzký vchod a nad ním okénko. Zůstávalo tmavé.

Uvnitř někdo tiše zašustil.

"Ježek," pošeptala sova. "Celý den si nosil listí do pelíšku. Když se setmělo, nemohl najít cestu k poslední hromádce. Teď sedí doma a čeká."

Dolárek nakoukl dovnitř. Ze tmy na něj vykoukl malý čumáček.

"Počkej tady," řekl mu.

Rozběhl se po pěšině. Čichal mezi kořeny, pod kapradím i kolem kamenů. Listí vonělo všude, ale jedna vůně byla jiná: suchá, příjemná, promíchaná s vůní ježčích tlapek. Vedla ho až k velkému javorovému listu, pod kterým ležela úhledná hromádka.

Dolárek vzal list opatrně do tlamy. Cestou mu sova svítila očima a on se ani jednou nespletl.

Když položil list před ježkův vchod, ježek vyšel ven. Byl tak malý, že se mu na zádech zachytila jediná kapka rosy.

Sova ji spatřila první.

"Ale podívejme," usmála se. "Poslední paprsek se schoval sem."

Dotkla se kapky špičkou křídla. Kapka se rozzářila. Ježek se opatrně přiblížil k okénku, otřel se o jeho kraj a uvnitř se rozlilo teplé zlaté světlo.

"Děkuju," řekl ježek Dolárkovi. "Teď už si můžu dostlat."

Zalezl dovnitř a za chvíli bylo slyšet spokojené šustění listí.

Dolárek se posadil vedle sovy. Mezi stromy svítila malá okna, každé trochu jinou barvou. Nad lesem vyšla první hvězda. Nikdo nikam nespěchal.

"A kdo rozsvěcí u vás?" zeptala se sova.

Dolárek si vzpomněl na chalupu. Na paničku, která ho zavolala z večerního chladu, rozsvítila lampu a pohladila ho po zádech.

"Panička," odpověděl. "A já pak dávám pozor, aby nebyla sama."

Sova přikývla, jako by to byla ta nejsprávnější odpověď na světě.

Když se Dolárek probudil, ležel zase nedaleko kamen. V chalupě svítila lampa a panička četla svou knížku. Venku už byla tma.

Dolárek se zvedl, přišel k ní a položil jí hlavu na koleno. Panička odložila knížku a začala ho drbat za uchem.

Hluboko v lese se v tu chvíli mihlo drobounké světélko. Dolárek ho tentokrát neviděl. Nemusel. Ve snu se přece dozvěděl, že v lese už mají všechna okna rozsvícená.

A to jejich svítilo právě tady.