📖 O ptáčkovi se zlatým ocáskem

Celý den pršelo. Kapky stékaly po oknech staré chalupy, zahrada ztichla a Dolárek už potřetí obešel světnici, aby zjistil, jestli se v ní od rána neobjevilo něco nového.

Neobjevilo.

Panička seděla v houpacím křesle a pletla. Dolárek si povzdechl, strčil čumáček pod starou almaru a vtom uslyšel slabé cinknutí.

Vymetl tlapkou zpod almary malý mosazný klíč. Byl tmavý stářím, ale na jednom místě se leskl, jako by se ho ještě nedávno někdo dotýkal.

"Kampak patříš?" zeptal se Dolárek.

Klíč tiše cinkl.

To Dolárkovi stačilo. Vzal ho opatrně do tlamy a vydal se hledat zámek.

U dveří do síně se klíč ani nepohnul. U staré truhly také ne. Dolárek prošel kolem kamen, nahlédl pod lavici a nakonec se zastavil u úzkých dvířek za almarou. Skoro je nebylo vidět.

Klíč mu v tlamě znovu cinkl. Tentokrát o něco hlasitěji.

Dolárek ho položil na zem a zaštěkal na paničku.

"Co jsi to zase objevil?" usmála se. Odložila pletení a přišla k němu. Když uviděla dvířka, překvapeně se zastavila. "Na tuhle komoru jsem už skoro zapomněla."

Zkusila klíč zasunout do zámku. Chvíli vzdoroval, potom se otočil a dveře se s tichým povzdechem otevřely.

Uvnitř vonělo dřevo, suché byliny a trošku také prach. Na policích stály staré hrnky a košíky, v koutě leželo malé dřevěné kolečko. Dolárek všechno pečlivě očichal. Nejvíc ho však zaujal drobný dřevěný ptáček na okenní římse.

Měl vyřezaná křídla, kulatá očka a místo ocásku jen nedokončený kousek dřeva.

Panička ho vzala do dlaně. "Podívej, Dolárku. Někdo ho kdysi začal vyřezávat a už ho nedokončil."

Dolárek naklonil hlavu. Ptáček vypadal, jako by čekal, až mu někdo pomůže.

Večer se panička vrátila ke svému pletení. Z košíku jí sklouzlo na podlahu krátké zlaté vlákno. Dolárek ho zvedl zuby a odnesl do komory. Položil ho vedle ptáčka.

"Třeba by se ti hodilo na ocásek," zašeptal.

V komůrce bylo ticho. Jen déšť dál bubnoval na střechu.

Panička našla Dolárka u otevřených dveří. Uviděla zlaté vlákno, vzala ptáčka do ruky a jemně mu je uvázala tam, kde ocásek chyběl.

"Tak," řekla. "Teď už ti nic neschází."

Postavila ho zpátky na římsu a s Dolárkem zavřela komoru.

Uprostřed noci Dolárek otevřel oči. Z chodby se ozvalo něco docela jiného než déšť: tiché, jasné zapískání. Pak druhé.

Doběhl ke komoře. Dveře byly zavřené, ale zpod nich prosvítal tenký proužek měsíčního světla. Uvnitř kdosi zazpíval krátkou ptačí písničku. Dolárek přitiskl ucho ke dveřím a zavrtěl ocáskem.

Ráno se déšť konečně zastavil. Panička otevřela komoru, aby v ní trochu vyvětrala. Dřevěný ptáček stál na římse přesně tam, kde ho nechala. Jen jeho nový zlatý ocásek se lehounce pohupoval, ačkoli okno bylo ještě zavřené.

"To je zvláštní," řekla panička.

Dolárek se usadil vedle ní. On věděl své, ale rozhodl se, že si ptačí tajemství nechá pro sebe.

Od toho dne zůstávaly dveře komory občas otevřené. Panička v ní našla místo pro několik svých věcí a Dolárek se chodil dívat, jestli ptáček pořád stojí na římse.

Stál.

A když venku pršelo a chalupa se ponořila do ticha, bývalo od komory někdy slyšet docela slaboučké zazpívání.