📖 Kdo nám odnesl zahradu?

Toho rána nebylo z okna vidět ani na jedli.

Dolárek seděl mezi dveřmi a mračil se do bíla. Jindy odtud přehlédl kus zahrady, vrátka i cestu ke kurníku. Dnes neviděl vůbec nic. Dokonce ani místo, kde včera zahrabal polovinu suchého rohlíku.

"Paničko," řekl, "někdo nám odnesl zahradu."

Panička si přitáhla svetr blíž k ramenům a podívala se ven. "To je jen mlha, Dolárku. Až vyjde sluníčko, zase uvidíš."

To se jí snadno říkalo. Dolárek však potřeboval vědět, zda má jedle pořád svůj kmen, zda vrátka stojí na svém místě a zda se slepičky v tom bílém světě neztratily.

Vyšli spolu na dvůr. Mlha byla všude. Seděla na plotě, lezla po střeše kurníku a mezi záhony válela bílé peřiny. Panička došla ke slepičkám po paměti. Dolárek cestou očichával každý kout, aby zjistil, jestli je zahrada opravdu celá.

Slepičky byly v kurníku. Jedna vykoukla ze dvířek a hned zase couvla.

"Venku není dvůr," oznámila ostatním. "Venku je mléko."

"Tak do něj nevstupuj," poradila druhá. "Ještě si namočíš nohy."

Dolárek se chystal vysvětlit, že mléko přece neleží na zahradě, když se od jedle ozvalo tiché kýchnutí.

Pšík!

Dolárek zbystřil. Pod stromem se něco bílého zavlnilo. Nebylo to velké, spíš jako nadýchaný polštář, který zapomněl, kam patří.

"Kdo jsi?" zeptal se.

"Mlha," píplo to. "Promiň. Asi jsem se tu rozložila moc široce."

"To tedy ano," řekl Dolárek. "Nemůžu najít svůj rohlík."

"Já ho neschovala," bránila se mlha. "Jen na něj nejspíš nevidíš."

Dolárek ji chvíli pozoroval. Vypadala promrzle. Cáry jejího bílého kabátku se zachytávaly o spodní větve jedle.

"Proč jsi u nás?" zeptal se už mírněji.

"Hledala jsem místo k odpočinku. Přiletěla jsem od lesa, ale tam už mě vítr honil mezi stromy. U vás to vypadalo útulně. Máte plot, starou jedli a střechu. Myslela jsem, že tu na chvíli posedím."

"Poseděla sis i na kurníku," upozornil ji Dolárek.

"Tam je teplo," přiznala mlha.

Z kurníku se ozvalo nesouhlasné kdákání.

Mlha se stáhla z jeho střechy, ale tím se rozlila přes cestu k vrátkům. Dolárek přestal vidět paničku. Zaslechl jen její hlas, jak ho volá od záhonů.

"Už jdu!" štěkl.

Mlha se polekala. "Já jsem ji neschovala schválně!"

"Vím," řekl Dolárek. "Jen se tady každý potřebuje trochu vyznat."

Rozběhl se za známým hlasem. Nos ho vedl kolem záhonu, podél plotu a až k paničce. Našla ho dřív, než ji stačil najít on, a pohladila ho po hlavě.

"Tys mě přišel hlídat?"

Samozřejmě. Když někdo přikryje celou zahradu, musí být v domě aspoň jeden pořádný hlídač.

Pak se mezi větvemi jedle objevila úzká zlatá nit. Za ní druhá. Sluníčko se pomalu prostrkovalo mlhou a mlha začala být čím dál průsvitnější.

"Už musím," zašeptala Dolárkovi. "Slunce mě našlo."

"Můžeš někdy přijít zase," řekl Dolárek. "Ale příště nám nech aspoň cestu ke kurníku."

Mlha se lehounce otřela o jeho čenich a zvedla se nad střechy. Nejprve se ukázala vrátka. Pak jedle. A nakonec i místo u plotu, kde Dolárek včera zahrabal rohlík.

Šel se podívat. Rohlík tam byl.

Slepičky mezitím vyšly ven a dělaly, jako by jim bílé ráno vůbec nevadilo. Panička se na dvoře na chvíli zastavila a nastavila tvář slunci.

"Vidíš, Dolárku? Zahrada je pořád tady."

Dolárek to viděl. Pro jistotu ji však obešel ještě jednou celou. Člověk nikdy neví, jestli si příště nějaký obláček nesplete s chalupou také jeho pelíšek.