Když v Křižánkách hořela sklářská pec, nebyl oheň jediným pomocníkem zdejších řemeslníků. O kus dál dávala práci lidem také voda. Roztáčela kolo železného hamru a s každým úderem těžkého kladiva se údolím Svratky nesl hluboký rachot.

Naše sousedka říkávala, že jde na houby do Čech.

Představme si malou venkovskou školu v Křižánkách na konci 19. století. Jednu učírnu, řady lavic, tabuli a učitele stojícího na vyvýšeném podiu. Zvenčí docela skromná budova. Uvnitř však čekalo tolik dětí, že nad čísly zapsanými ve školní kronice zůstává dnešní člověk stát v úžasu.

Dnes projedeme Křižánkami, aniž bychom nad tím příliš přemýšleli. Jen zpomalíme v zatáčkách, uhneme protijedoucímu autu a možná se na chvíli zastavíme u mostu přes Svratku.

Od devíti hospodářství přes pusté grunty až k nové osadě

Když dnes procházíme Křižánkami, slyšíme šumění Svratky a vítr v korunách stromů. Před sto lety by se k těmto zvukům přidával ještě jeden.

Když se řekne Josef Věromír Pleva, většina z nás si nejspíš vzpomene na Malého Bobše. Na kluka z chudých poměrů, jeho rodinu, kamarády a svět, který už je tomu našemu hodně vzdálený.

Je těžké si dnes představit Moravské Křižánky poloviny 17. století. Malá horská vesnice schovaná mezi lesy, několik usedlostí, pole, louky a všude kolem dřevo.

Jak sklo, železo a pilníky proměnily Moravské Křižánky

Příběh starých Křižánek dávno předtím, než tu stála naše chalupa.