🏘️ Vesnice, která téměř zmizela
Od devíti hospodářství přes pusté grunty až k nové osadě
Když se řekne, že vesnice kdysi měla devět hospodářství, člověk si snadno představí devět chalup roztroušených mezi lesy. Z komínů stoupá kouř, kolem stavení jsou malá políčka a mezi nimi cesty vyšlapané od jedné rodiny ke druhé.
Tak nějak mohly vypadat Moravské Křižánky na konci 16. století. Jejich další osud však nebyl jednoduchým příběhem o tom, jak k jedné chalupě postupně přibývala druhá. Vesnice nejprve téměř zmizela, aby se později znovu nadechla k životu.
Devět hospodářů roku 1587
Urbář z roku 1587 zachycuje v Křižánkách devět menších hospodářství s nestejně velkými pozemky. Neznáme všechny lidi, kteří v nich tehdy žili. Známe však jména hospodářů, kteří jednotlivé grunty drželi:
- Jíra Kučera
- Jan Albrecht
- Havel Lízal
- Matěj Ploucar
- vdova Marta po Mikuláši Bílkovi
- Jan Mřenek
- Vítek Vejrosta
- Matěj Šidlo
- Jan Krykule
Najednou před námi nestojí jen vzdálený letopočet. Objevují se skuteční lidé.
Možná se potkávali na cestách mezi chalupami, pomáli si při senách nebo společně sváželi dřevo z lesa. Někteří se jistě přeli o kus meze, jiní si půjčovali nářadí či obilí do příští sklizně. V jedné usedlosti hospodařila vdova Marta, která po smrti Mikuláše Bílka musela sama udržet hospodářství i rodinu.
Za každým jménem se skrýval celý dům a lidé, jejichž jména už žádný soupis nezachytil.
Pět největších gruntů zpustlo
Mohlo by se zdát, že od těchto devíti hospodářství už vesnice jen pomalu rostla. Dochované zprávy však vyprávějí něco jiného.
Pět největších hospodářství brzy zpustlo.
Proč právě pět největších, dochovaná zpráva neříká. Odpověď však možná leží v samotné krajině.
Vysoká poloha, krátké léto a kamenitá půda činily tehdejší hospodaření nesmírně obtížným. Velký grunt přitom neznamenal pouze více půdy, ale také více práce, větší potřebu dobytka a pracovních rukou a vyšší povinnosti vůči vrchnosti.
Co v úrodnějším kraji představovalo bohatství, mohlo být tady v kopcích břemenem, které rodina nedokázala unést.
Zprávy z okolních horských osad ukazují, jak těžké bylo zdejší půdu uživit. Část polí musela zůstávat dlouho úhorem, žito bylo možné zasít na stejné místo až po několika letech a půdu bylo nutné před setím opakovaně orat a vláčet. Ani potom nebyla úroda nijak veliká.
Stačilo několik špatných let, nemoc v rodině nebo ztráta dobytka a hospodář už neměl sílu ani prostředky tak rozsáhlý grunt obdělávat.
Později mohl úpadek osady ještě prohloubit neklid třicetileté války. Jistotu však nemáme. Víme pouze, že pět největších gruntů brzy zpustlo a roku 1642 se už o Křižánkách psalo jako o zpustlé vsi.
Místo, kde se ještě nedávno ozývaly hlasy lidí a dobytka, mohlo znovu zarůstat travou a křovinami. Cesty mezi grunty mizely, střechy se propadaly a políčka, která lidé s námahou získali na lese, si příroda pomalu brala zpět.
Nový začátek přinesl sklář
Roku 1642 pronajal majitel panství zpustlou ves spolu s částí lesa směrem ke Svratce skláři Janu Frydrichovi. Jeho úkolem bylo místo znovu osídlit a využít zdejší lesní bohatství.
Jan Frydrich spojil pusté statky do dvora a v Brušovci postavil sklárnu. Více než polovina původních gruntů a přibližně dvě třetiny jejich pozemků tak přestaly existovat v dřívější podobě. Z někdejších samostatných hospodářství se stala součást většího dvora.
Sklárna potřebovala dřevo, popel, povozy i lidské ruce. Do míst, která pustla, proto začali znovu přicházet lidé. Někteří pracovali přímo u sklářské pece, jiní káceli stromy, pálili potaš, vozili suroviny nebo zajišťovali obživu pro nové obyvatele.
Po Frydrichově smrti převzala dvůr i sklárnu vrchnost. Některé grunty byly znovu obnoveny a na potoce vytékajícím z rybníka Brušovce vznikl také hamr.
Křižánky začaly dostávat novou podobu.
Obnovená stavení už nestála vždy na původních místech. Jak ubývalo lesa, přibývaly kopaniny, nová políčka a další malé domky. Stará vesnice se nevrátila přesně tam, kde stávala dříve. Vedle jejích pozůstatků vyrůstala osada nová.
Patnáct hospodářů kolem roku 1740
Od pronájmu zpustlé vsi Janu Frydrichovi uplynulo téměř celé století. Křoupalova mapa novoměstského panství, která vznikla kolem roku 1740 a bývá datována rokem 1741, už v Křižánkách zachycuje patnáct hospodářů.
Nebyla to však hospodářství stejně velká. Pět mužů bylo označeno jako sedláci a drželo větší grunty:
- Jan Dostál
- Jan Bukáček
- Řádek (křestní jméno se ze starého zápisu nepodařilo bezpečně přečíst)
- Matěj Herczan
- Václav Švanda
Dalších deset mužů patřilo mezi čtvrtláníky:
Šimon Wolf
Josef Kincl
Jan Preisler
Filip Dostál
Vávra Štěpánek
Jan Veselý
Matěj Mošner
Jiřík Veselý
Vavřinec Polanský
Tomáš Fiala
Vedle těchto patnácti hospodářů uvádí soupis ještě obec a panský dvůr.
Sedlák nebyl čtvrtláník
Rozdíl mezi sedlákem a čtvrtláníkem spočíval především ve velikosti hospodářství.
Sedlák držel větší grunt. Měl více polí a luk a zpravidla také koně nebo voly potřebné k orbě. Větší majetek však znamenal také více práce, vyšší dávky a rozsáhlejší povinnosti vůči vrchnosti.
Čtvrtláník hospodařil přibližně na čtvrtině původního lánu. Také on měl vlastní chalupu a pozemky, jeho hospodářství však bylo podstatně menší. Často neměl vlastní koňský potah a mohl chovat jen krávu a několik menších zvířat.
Samotná půda rodině v chudém horském kraji většinou nestačila. Čtvrtláníci si proto museli pomáhat prací v lese, u sklárny či hamru nebo domácím řemeslem.
Lán přitom neměl všude stejnou výměru a časem se z jeho částí stávalo spíše označení hospodářské a daňové skupiny. Nelze proto jednoduše vypočítat, kolik dnešních hektarů každý křižánecký čtvrtláník obdělával.
Jisté však je, že Křižánky kolem roku 1740 tvořilo pět větších a deset drobnějších hospodářství. Obnovená vesnice byla tedy především osadou malých hospodářů, kteří se nemohli spoléhat jen na to, co jim poskytla kamenitá pole.
Když se vyměnila všechna jména
Při porovnání obou seznamů si nelze nevšimnout jedné překvapivé skutečnosti. Mezi hospodáři z roku 1587 a z doby kolem roku 1740 nenacházíme ani jediné společné příjmení.
Roku 1587 drželi zdejší hospodářství Kučerovi, Albrechtovi, Lízalovi, Ploucarovi, Bílkovi, Mřenkovi, Vejrostovi, Šidlovi a Krykulovi.
O půldruhého století později už mezi hospodáři nebylo ani jedno z těchto jmen.
Místo nich jsou zapsáni Dostálovi, Bukáčkovi, Řádkovi, Švandovi, Wolfovi, Kinclovi, Preislerovi, Štěpánkovi, Veselí, Mošnerovi, Polanští, Fialovi.
Neznamená to nutně, že všichni potomci původních obyvatel Křižánky opustili. Staré soupisy uváděly především držitele gruntů, nikoli každého člověka, který ve vsi žil. Některý potomek mohl zůstat jako podruh, přiženit se do jiné rodiny nebo pokračovat po ženské linii pod jiným příjmením. Ani příjmení tehdy ještě nemusela mít vždy zcela ustálenou podobu.
Přesto je úplná proměna jmen nápadná.
Křižánky kolem roku 1740 nebyly pouze větší podobou původní osady. Byla to do značné míry vesnice osídlená znovu – jinými rodinami, které přišly po zpustnutí starých gruntů a spojily svůj život se sklárnou, dvorem, hamrem, lesem a nově získanou půdou.
Jména, která z vesnice nezmizela
Některá jména se v novém seznamu objevují dvakrát. Jan a Filip Dostálovi mohli patřit ke stejnému rodu, stejně jako Jan a Jiřík Veselí.
A mnohá z příjmení zapsaných před téměř třemi sty lety nezůstala pouze na staré mapě. V Křižánkách nebo jejich okolí se udržela až do dnešních dnů.
To je možná na celém seznamu nejkrásnější. Nečteme jen jména dávno zmizelých obyvatel. Některá z nich tu stále potkáváme.
Pro nás je zvlášť zajímavé jméno Veselý. Kolem roku 1740 jsou zachyceni hned dva hospodáři tohoto jména – Jan a Jiřík Veselí. Rod tedy žil v Křižánkách mnoho desetiletí předtím, než se v písemných pramenech poprvé objevila naše chalupa.
Vesnice, která se nevzdala
Dnešní Křižánky nevznikly tak, že by se k devíti původním chalupám postupně přidávaly další. Jejich historie připomíná spíše vlnu.
Nejprve zde stálo devět menších hospodářství. Pět největších zpustlo a stará osada téměř zanikla. Potom přišel nový dvůr, sklárna a hamr. Les znovu ustupoval kopaninám, přibývala stavení a s nimi také lidé.
Kolem roku 1740 zde opět hospodařilo patnáct mužů. Nebyli to pouze bezejmenní osadníci. Byli to Dostálovi, Bukáčkovi, Řádkovi, Švandovi, Wolfovi, Kinclovi, Preislerovi, Veselí, Mošnerovi a další.
Právě v této době sice zdejší sklárna zanikla, ale vesnice už nezmizela. Lidé našli obživu u hamru, v lese, na kamenitých políčkách a později také při domácí výrobě.
Kdyby se roku 1642 pustých gruntů nikdo neujal, možná by dnes mezi lesy zůstalo jen několik pomístních názvů a zmínka v zažloutlém urbáři.
Křižánky však dostaly druhou příležitost.
A dokázaly ji využít.