🏘️ Když se v Křižánkách rozžhavila sklářská pec

Je těžké si dnes představit Moravské Křižánky poloviny 17. století. Malá horská vesnice schovaná mezi lesy, několik usedlostí, pole, louky a všude kolem dřevo.

A právě dřevo bylo tehdy bohatstvím zdejší krajiny.

Někdy kolem roku 1642 se v Křižánkách začalo dít něco, co muselo život malé vesnice pořádně změnit. Vyrostla zde sklářská huť.

Nebyla to jen jedna pec někde za vsí. S hutí přišli noví lidé, nová řemesla a nový ruch.

Prvním skelmistrem se stal Jan Friedrich. Během několika let kolem hutě vybudoval rozsáhlé hospodářství s dvorem a přikoupil další pozemky. Ve vsi se začala objevovat nová jména – některá česká, jiná německá. Do Křižánek přicházeli lidé, které sem přivedla práce.

Byli mezi nimi skláři, šelíři, kteří připravovali dřevo pro sklářské pece, popeláři pálící v okolních lesích popel, ale také hutní písař a další pracovníci.

Les tehdy nebyl jen kulisou kolem vesnice.

Živil huť.

Bylo potřeba obrovské množství palivového dřeva a také popela, z něhož se získávala jedna ze surovin potřebných při výrobě skla. Lesy kolem Křižánek tak musely být plné lidí, kouře z milířů a vozů svážejících dřevo k huti.

A dole ve vsi hořela pec.

Z dochovaného inventáře víme, že se v Křižánkách vyráběly různé druhy skla. Dochovalo se dokonce nářadí, které mohlo sloužit k jeho řezání či rytí. Křižánečtí skláři tedy zřejmě neuměli jen sklo vytavit, ale dokázali mu dát i krásu.

Kolem hutě postupně vznikl malý svět sám pro sebe. Patřil k němu hospodářský dvůr, stodoly a kolny, ale prameny připomínají dokonce i pivovárek a hostinec.

A právě tady možná začíná jedna z odpovědí na otázku, kterou jsme si položili už při našem předchozím putování historií Křižánek:

Jak se z několika chalup mezi lesy stala živá horská vesnice?

Sklárna určitě nebyla jediným důvodem. Svou roli měl hamr, zemědělství, les i další řemesla. Ale huť přinesla něco velmi důležitého – práci.

A za prací přicházeli lidé.

Zakládali rodiny, potřebovali střechu nad hlavou a postupně se stávali součástí vesnice.

Křižánecká huť pracovala s přestávkami přibližně do konce 17. století. Pak její oheň vyhasl. Sklářský dvůr převzala vrchnost a místo se postupně proměnilo.

Po samotné huti dnes téměř nic nepřipomíná, jak rušno tu kdysi bývalo.

Ale lidé zůstali.

A možná právě to je její největší stopa.