🏘️ Křižánky - obec pilníků a pilníkářů

Když dnes procházíme Křižánkami, slyšíme šumění Svratky a vítr v korunách stromů. Před sto lety by se k těmto zvukům přidával ještě jeden.

Pravidelné ťukání pilníkářských kladívek.

Křižánky totiž bývaly skutečnou obcí pilníků a pilníkářů. Řemeslo, které zde zakořenilo na počátku 19. století, postupně ovlivnilo život téměř celé vesnice. Dávalo lidem práci, pravidelný příjem a umožňovalo jim zůstat doma v kraji, kde se narodili.

A na rozdíl od mnoha jiných míst dokázalo zdejší pilníkářství vzdorovat nástupu tovární výroby překvapivě dlouho.

Jak se pilníky dostaly do Křižánek

Pilníkářství se v Křižánkách rozšířilo pravděpodobně už na začátku 20. let 19. století.

Jak přesně sem přišlo, není úplně jisté. Místní vyprávění mluvilo o Francouzovi, který se v Křižánkách usadil a naučil zdejší lidi vyrábět pilníky, o saských vandrovnících i o legendárním Bóřkovi, kterému se říkalo dokonce "praotec" křižáneckých pilníkářů.

Prameny však jako prvního doloženého pilníkáře v Křižánkách uvádějí místního rodáka Tomáše Svobodu. Řemeslu se vyučil při své cestě na zkušenou po rakouské monarchii a roku 1823 byl chrudimským cechem zámečníků uznán samostatným mistrem.

U něj se potom učili další budoucí mistři.

A řemeslo se začalo šířit po obou stranách Svratky – řeky, která zde tehdy tvořila historickou zemskou hranici mezi Čechami a Moravou.

Když vznikaly pilníkářské rody

Ve druhé polovině 19. století pilníkářů rychle přibývalo.

Postupně vznikaly celé pilníkářské rody – Vítkovi, Preislerovi, Otavovi, Kaštánkovi, Tlustí, Teplí a další. Řemeslo se předávalo z generace na generaci a u zkušených mistrů se učili nejen chlapci z Křižánek, ale také z bližšího i vzdálenějšího okolí.

Pilníkářské rodiny se časem staly jednou z nejsilnějších hospodářských vrstev obce.

A přitom to nebyli jen řemeslníci.

Většina zdejších pilníkářů patřila mezi takzvané kovozemědělce. Vedle dílny měli malé hospodářství, které rodině poskytovalo základní potraviny, zatímco za vyrobené pilníky přicházely do domácnosti tolik potřebné hotové peníze.

Pole, louka, několik kusů dobytka – a vedle toho pilníkářská dílna.

Tak mohl vypadat obyčejný život jedné křižánecké rodiny.

Jak se rodil pilník

Vyrobit ručně pilník nebylo nic jednoduchého.

Ocelový polotovar bylo třeba vykovat, vyžíhat, pomalu ochladit a vybrousit do požadovaného tvaru. Potom přišla práce, bez níž by pilník nebyl pilníkem – ruční vysekávání zubů.

Jeden vedle druhého.

Úder za úderem.

Pravidelně a přesně.

Byla k tomu potřeba zkušenost, jistá ruka a cit pro každý pohyb kladívka.

Kvůli vzdálené železnici byla doprava oceli, koksu a uhlí drahá. Pilníkáři proto nevyráběli pouze nové nástroje, ale často také obnovovali staré pilníky s opotřebovanými zuby.

Co ještě mohlo sloužit, to se nevyhazovalo.

Když pracovala celá rodina

S rozvojem řemesla se začaly měnit i samotné dílny.

Některý mistr pracoval jen s jedním pomocníkem, v běžné dílně mohlo pracovat kolem pěti lidí. Ti nejpodnikavější však dokázali kolem sebe soustředit až 25 pracovníků, včetně lidí pracujících doma.

Do výroby se často zapojovala celá rodina.

Muži vykonávali hlavní řemeslné práce, zatímco ženy a děti pomáhaly například s dokončováním, balením hotových výrobků nebo dokonce s ručním pohonem prvních jednoduchých strojů.

Pilníkářství tak nebylo pouze povoláním jednoho člověka.

Žila jím celá domácnost.

Z Křižánek dál do světa

Na přelomu 19. a 20. století se otevřely nové možnosti odbytu. V okolí vznikaly větší provozovny a továrny, které se pro křižánecké pilníkáře staly důležitými odběrateli.

Jejich prostřednictvím se výrobky zdejších řemeslníků dostávaly do různých částí Rakouska-Uherska a také do dalších evropských zemí.

Pilník vyrobený v malé dílně pod Žďárskými vrchy tak mohl skončit stovky kilometrů od místa, kde vznikl.

Zlatá léta pilníkářských Křižánek

Největší rozmach přišel po první světové válce.

Ve dvacátých letech 20. století už pilníkářství v Křižánkách zcela převládalo a stalo se rozhodujícím hospodářským činitelem obce.

Zatímco lidé v okolních vesnicích byli často odkázáni na práci v lese, drobné zemědělství, nepříliš výnosné tkalcovství nebo sezónní práce, křižáneckým pilníkářům jejich řemeslo poskytovalo práci a příjem po celý rok.

A jeho význam se naplno ukázal ve třicátých letech během velké hospodářské krize.

Křižánky jí prošly s minimální nezaměstnaností.

V chudém horském kraji, kde pravidelný výdělek rozhodně nebyl samozřejmostí, to bylo něco mimořádného.

Pilník byl možná obyčejný nástroj. Pro nejednu křižáneckou rodinu ale znamenal chleba na stole.

Když pilníkářská kladívka ztichla

Po roce 1948 přišel rychlý konec zdejších pilníkářských živností.

Měnila se technologie, výroba přecházela na průmyslovou sériovou podobu a do života vesnice zasáhla také poválečná proměna společnosti a socializace venkova. Ani pokus vytvořit v padesátých letech pilníkářské družstvo se nepodařil.

Lidé odcházeli do velkých továren ve městech, někteří po válce zamířili do pohraničí.

Křižánky přestaly být průmyslovou obcí a počet jejich obyvatel se postupně zmenšil až přibližně na třetinu.

Pilníkářské dílny ztichly.

Ale řemeslo, které zde přežívalo více než sto let, zanechalo v Křižánkách hlubokou stopu. Umožnilo generacím lidí zůstat doma, uživit rodiny a překonat i období, kdy bylo jinde o práci nouze.

A tak se po dlouhá desetiletí mezi zdejšími chalupami z obyčejného kusu oceli, úder za úderem, rodilo něco, co neslo jméno malé horské vesnice daleko za okolní kopce.

Pilník.