🏘️ Když u Svratky duněl hamr

Když v Křižánkách hořela sklářská pec, nebyl oheň jediným pomocníkem zdejších řemeslníků. O kus dál dávala práci lidem také voda. Roztáčela kolo železného hamru a s každým úderem těžkého kladiva se údolím Svratky nesl hluboký rachot.

O hamerníkovi Jiříkovi se dochovala zmínka už z roku 1616. Kde přesně tehdy pracoval, nevíme. Pozdější panský hamr zvaný Brušovec už však své místo na staré mapě má. Stával na moravské straně Svratky u náhonu, kterým k němu přitékala voda.

V hamru se potkávaly dvě síly, bez nichž by práce nešla. Oheň rozpaloval železo ve výhni a voda zvedala těžké kladivo, kterému se říkalo buchar. Hamerník uchopil rozžhavený kus kleštěmi a pod údery jej vedl tam, kam potřeboval. Musel znát železo i svůj stroj. Stačila špatně odhadnutá chvíle a práci bylo nutné začít znovu.

Nebyla to ovšem práce jediného člověka. Bylo třeba chystat palivo, pečovat o výheň, udržovat náhon a starat se o vodní kolo. Když se voda rozběhla, ozývaly se z hamru pravidelné údery. Když jí bylo málo, síla, na kterou byli hamerníci odkázáni, zeslábla.

Dnes už buchar u Brušovce neuslyšíme. V krajině však zůstaly stopy po vodním náhonu a také železářská struska. Na první pohled jen kusy tmavého materiálu v zemi. Pro toho, kdo zná jejich příběh, připomínka někdejší výhně, vody a namáhavé práce.

Hamr podle obecní historie pracoval až do roku 1874. Pak jeho údery utichly, ale Svratka tekla dál. Když dnes stojíme u jejího břehu, těžko si představit, že se nad její šum kdysi zvedal hlas bucharu.

Po sklářích nám v Křižánkách zůstaly drobné barevné střípky. Po hamernících náhon a struska. Každé řemeslo zanechalo v krajině jinou stopu — a každé vypráví o lidech, kteří tu s ohněm, vodou a vlastníma rukama hledali obživu.