Na dvorku už utichl zabijačkový ruch a misky s výslužkou našly cestu k sousedům. Dnes zůstaneme v kuchyni.

Ještě se pořádně nerozednilo a v chalupě už někdo přikládá.

Člověk to slovo vysloví a skoro by čekal, že hospodyně schová maso do komory, postaví na stůl mísu hrachu a oznámí, že od dneška bude třeba trochu se uskrovnit.

Na cestě křupal sníh, z komínů stoupal kouř a ve světnici se držela vůně dřeva, které hospodář přiložil do kamen. Sváteční návštěvy už pomalu ustupovaly všední práci. Ze svátečního pečiva zbylo pár posledních kousků, ale betlém ještě stál na svém místě.

Dvanáct měsíců se v kalendáři střídá tak samozřejmě, že nás většinou ani nenapadne ptát se, odkud dostaly svá jména.

Každé ráno se podíváme do kalendáře a bez velkého přemýšlení přijmeme, že je pondělí, středa nebo sobota. Dny mají svá jména tak samozřejmě, jako by se s nimi už narodily.

Po prosinci, který voněl jehličím, vánočkou a vším tím těšením, přichází leden trochu tišeji.

Za oknem se pomalu rozednívalo.

Svátek světce býval pevným bodem, který si lidé snadno zapamatovali. Jména se každý rok vracela ve stejnou dobu a připomínala, co by mělo být hotovo a co se naopak teprve chystá.