🍩 Když se zima pocukrovala

Na dvorku už utichl zabijačkový ruch a misky s výslužkou našly cestu k sousedům. Dnes zůstaneme v kuchyni.

Za oknem se bělá stráň, u kamen schne pár rukavic a na stole stojí velká mísa přikrytá utěrkou. Hospodyně pod ni občas nahlédne, jako by tam schovávala malé tajemství.

Dítě na stoličce by se podívalo také.

Nejraději každou chvíli.

"Už?"

"Ještě ne."

Těsto má totiž svůj čas. Nedá se popohnat zvědavým pohledem ani tím, že si člověk přisune stoličku o trochu blíž.

Dnes se budou smažit koblihy.

A to je v chalupě zpráva, kvůli které stojí za to zůstat doma.

Dobrota, na kterou se čekalo

Dnes si koblihu přineseme z obchodu třeba uprostřed obyčejného týdne. V někdejší venkovské domácnosti však patřila především ke svátečnímu masopustnímu stolu.

Nebyla jídlem, které se připravovalo jen tak mimochodem. Bylo třeba zadělat těsto, dopřát mu čas a mít dostatek tuku na smažení. Právě ten mohl být pro chudší domácnost příliš vzácný.

Mísa zlatých koblih tedy znamenala, že se ten den mohlo trochu přidat. Že vedle každodenního jídla přišlo na stůl také něco pro radost.

A na takovou radost se čekalo.

Nejen než vykyne těsto, ale někdy i celý rok, než zase přijde její čas.

Čtvrtek, který měl plný stůl

Poslední čtvrtek před masopustní nedělí dostal jméno Tučný čtvrtek.

Nebyl to název náhodný. Patřilo k němu vydatné, mastné jídlo. Masopust se chýlil ke konci a před nadcházejícím postním časem si lidé podle svých možností ještě dopřávali. 

Koblihy se do takového dne hodily náramně.

Na stole mohlo být něco sytého, ale na sladkou dobrotu se přece jen ještě kousek místa našel. Zvlášť když byla čerstvá a hospodyně právě položila mísu doprostřed stolu.

Smažilo se také pro účastníky masopustních obchůzek. Ti se koblih dovedli dožadovat i ve svých popěvcích. 

Hospodyně tedy nepočítala pouze domácí.

Myslela i na ty, kteří přijdou ke dveřím.

A zatímco někdo v kuchyni pochyboval, jestli se toho nepřipravuje zbytečně mnoho, zkušenější už věděli, že muzika dokáže přivést pořádné strávníky.

Na vále měla každá své místo

Utěrka konečně putuje stranou.

Těsto je připravené a kuchyně dostává nový pořádek. Co překáželo na stole, musí jinam. Hospodyně si přitáhne vál, popráší jej moukou a pustí se do práce.

Dítě se narovná.

Teď už se konečně něco děje.

Pod rukama přibývají kousky, které se za chvíli promění v koblihy. Jeden je o něco menší, jiný má trochu jiný tvar. Na sváteční míse se to později ztratí, ale přihlížejícímu oku neunikne nic.

"Tuhle si vezmu já."

Hospodyně se ani nemusí podívat, na kterou ukazuje.

Bude to ta největší.

Jenže než přijde na ochutnávání, čeká ještě kus práce. A kuchyňský čas se dětem měří úplně jinak než dospělým.

Povidla, mák a vůně ze starých kuchyní

K tradičním náplním patřila povidla. Na Hlinecku se připomínají také masopustní koblihy plněné mákem. 

Každá rodina ovšem mohla mít svou oblíbenou podobu. A často i pevné přesvědčení, že právě ta jejich je nejlepší.

O takových věcech se u stolu nevedly snadné spory.

Protože proti větě "takhle je dělávala maminka" se těžko hledá námitka.

Když se však podíváme hlouběji do historie, objevíme chutě, které dnes u koblih nečekáme. Ve středověkých receptech se pro městské domácnosti také používaly kdoule, šalvěj nebo řeřicha. Výrobou a prodejem koblih se ve městech zabývali kobližníci. 

Nemusíme si takové dobroty představovat v každé chalupě našich kopců. Je to spíš malé nahlédnutí do jiných kuchyní a jiných časů.

Ale u kdoulí bychom se na okamžik zastavit mohli.

Jejich vůni přece známe. Na podzim se drží v místnosti dlouho poté, co jsme kolem ovoce prošli. A najednou si lze docela snadno představit, že kdysi zavoněla i z čerstvé koblihy.

Kobliha, koblížek, nebo šiška?

Ani jméno neměla tahle dobrota všude stejné.

Zachycuje se vedle koblihy také podoba koblih: koblížek, šiška či slezské označení krepla. Někde se přitom názvy pro kulaté koblihy prolínaly s pojmenováním jiného smaženého pečiva, například podlouhlých šišek. 

Když tedy otevřeme starou vzpomínku a přečteme si o masopustních šiškách, nemusí jít o nic, co bychom hledali pod smrkem.

Stačí si představit jiný tvar těsta, jiný kraj a jinou řeč u kamen.

V jedné chalupě zavolali děti na koblihy, v jiné na šišky. Směr, kterým se malí strávníci rozběhli, byl ale nejspíš stejný.

Na Poličsku se myslelo také na len

S masopustním pečivem se pojily i obyčeje, které vedly z kuchyně daleko za práh.

Na Poličsku měly být masopustní šišky dlouhé jako kužílky lnu. V Podkrkonoší se zase připomíná zvyk, při němž hospodyně mastnýma rukama vyhazovala lněné semeno, aby vyrostl vysoký len. Omastku z koblih se totiž místy připisovala zvláštní síla. 

Venku ještě ležel sníh, ale v lidských přáních už rostla budoucí úroda.

Z kuchyně vedla neviditelná nit k poli, od těsta ke lnu a od dnešního svátečního jídla k naději, že bude dostatek i příště.

Nešlo o pěstitelskou radu, kterou bychom dnes přebírali. Byl to obyčej, v němž se zrcadlilo přání dobrého roku.

A také svět, ve kterém spolu souviselo mnohem víc věcí, než si při pohledu na obyčejnou koblihu uvědomíme.

Když se mísa chystala pro maškary

Část koblih čekala na návštěvu.

Maškary obcházející stavení dostávaly pohoštění a výslužku. Na jižním Valašsku například pohřebenář napichoval koblihy na dřevěný rožeň ve tvaru šavle a odnášel je spolu s dalšími dobrotami. 

Takový obyčej patří ke konkrétnímu kraji. V naší pomyslné chalupě si zatím představme jen otevřené dveře.

Dovnitř vklouzne studený vzduch. Za prahem se někdo směje, v pozadí zazní muzika a hospodyně přináší mísu.

Nabídne.

Jedna ruka sáhne opatrně, druhá bez dlouhého pobízení. Někdo poděkuje, jiný přidá žert a děti nahlížejí mezi dospělými, aby jim nic neuniklo.

Kobliha v tu chvíli není jen sladkým jídlem.

Je přivítáním.

Malým znamením, že dveře nejsou zavřené a že se v chalupě na příchozí pamatovalo.

Vedle nadýchaných také křehké

K masopustním dobrotám patřily i boží milosti.

Na svátečním stole tak nemuselo čekat jen jedno pokušení.

Jedno měkké a nadýchané, druhé křehké, s cukrem zachyceným v záhybech.

Dítě by si pro spravedlivé posouzení nejraději vzalo od každého.

Hospodyně ovšem dobře ví, že k takovému posouzení není třeba celá mísa.

Zatímco ostatní ochutnávají, ona ještě uklízí vál, odkládá náčiní a kontroluje poslední várku. Sváteční dobroty mají tu zvláštnost, že je někdo musí připravit dřív, než si k nim všichni ostatní sednou.

A tak je hezké, když se nakonec přisune židle také jí.

A na talířku nezůstane jen ten nejmenší kousek.

První sousto

Konečně je dovoleno ochutnat.

Dítě drží koblihu oběma rukama a chvíli hledá, ze které strany začít. Pak se zakousne.

Trocha cukru zůstane na prstech. Další se záhadně objeví na nose. Náplň je právě tam, kde ji čekalo, a těsto měkké tak, že na chvíli přestanou všechny otázky.

"Tak jaká je?"

Odpověď nepřichází hned.

Hospodyně se podívá a usměje.

Víc vědět nepotřebuje.

Za oknem dál leží zima. Na stráni se nic nezměnilo, cesta mezi chalupami je stejně bílá jako ráno a jaro se ještě nechystá zaklepat.

Ale v kuchyni je teplo.

Na stole stojí mísa, kolem ní sedí lidé a někdo si právě vzal druhou, i když před chvílí tvrdil, že už opravdu nemůže.

Od cesty možná zanedlouho zazní housle.

Teď však ještě chvíli zůstaňme.

Protože zima se venku držela dál. Ale v chalupě se toho dne trochu pocukrovala.