🎻 Když měla zima plné stoly

Masopust.

Člověk to slovo vysloví a skoro by čekal, že hospodyně schová maso do komory, postaví na stůl mísu hrachu a oznámí, že od dneška bude třeba trochu se uskrovnit.

Jenomže z chalupy voní pečené maso, nad dvorem stoupá pára a na míse se vrší zlaté koblihy. Odněkud už doléhá muzika a soused, kterého jindy potkáváme se sekerou u špalku, se chystá vyrazit mezi lidi v převleku, ve kterém by ho snad ani vlastní žena nepoznala.

Tak proč se tomu všemu říká masopust?

Vždyť je to zrovna čas, kdy si lidé rádi dopřáli něco dobrého a kdy se v kuchyni sotva stačily otáčet ruce.

Než tedy otevřeme dveře maškarám, pojďme si ten zdánlivý protimluv vysvětlit. Určitě nad ním nepřemýšlíme sami.

Proč masopust, když se při něm hodovalo

Původ názvu má více výkladů. Jeden jej spojuje se starým pojmenováním půstu od masa, jiný se slovy "opustit maso" — tedy rozloučit se s ním před nadcházejícím postním obdobím. Právě druhé vysvětlení připomíná také příbuznost s karnevalem, jehož název odkazuje k odložení masa.

Pro nás je ale nejdůležitější rozlišit dvě období, která následovala po sobě.

Nejdřív byl masopust — čas hodování, svateb, muziky a veselí. Teprve po něm přicházel půst.

Během masopustu se tedy maso ze stolu neodnášelo. Naopak, kdo mohl, ještě si ho dopřál. Rozloučení s ním čekalo až na konci, před Popeleční středou.

Název si tak můžeme pro snazší představu spojit s posledním veselým posezením před dobou odříkání. Jako když hospodář poví: ještě si přisedněte, ještě ochutnejte — za chvíli už bude mít rok jiný pořádek.

A najednou si masopust s plnou mísou na stole tolik neodporuje.

Od Tří králů až k poslednímu úterý

Masopustní čas začínal po Třech králích a trval do úterý před Popeleční středou.

Začátek měl své stálé místo, konec se však každý rok posouval podle Velikonoc. Někdy bylo na masopustní veselí více času, jindy jako by sotva začalo a už se chystalo loučení.

Slovem masopust přitom označujeme celé období, ale také jeho závěrečné dny. Právě tehdy veselí vrcholilo, chodily obchůzky a muzika svolávala lidi k posledním tancům před postem.

V různých krajích se těmto dnům říkalo také ostatky, vostatky, končiny nebo fašank. A stejně jako se měnila pojmenování, měnily se i obyčeje. Někde se slavilo několik dnů, jinde se hlavní dění soustředilo především na masopustní úterý.

Když si tedy představíme průvod maškar mezi chalupami, vidíme už závěr příběhu.

Jeho začátek musíme hledat dřív — v zimní kuchyni, na dvorku, při svatbě nebo u sousedského stolu.

Chalupa měla svůj zimní život

Představme si takový den v našich kopcích.

Na stráni leží sníh a cesta mezi chalupami je ušlapaná. U dveří stojí koště, aby se do síně nenanosilo víc zimy, než je nutné. Člověk oklepe boty, zavře za sebou a na chvíli nastaví ruce teplu.

Ze světnice se ozývají hlasy. Někdo přisunuje lavici, někdo hledá další hrnek a od kamen přichází vůně, kvůli které se návštěvníkovi vůbec nechce říkat, že se zastavil jen na slovíčko.

K masopustu patřily zabijačky, taneční zábavy a svatby. Tak jej připomíná i náš jazykový slovník — jako dobu jídla, setkávání a veselí.

To ovšem neznamenalo, že by se od Tří králů přestalo pracovat.

Zvířata potřebovala nakrmit, voda přinést, dřevo nachystat a kamna přiložit. Hospodyně nemohla pověsit zástěru na hřebík jen proto, že je čas muziky. Často právě naopak.

Slavnostní chvíle se vplétaly mezi každodenní povinnosti. O to více se na ně člověk těšil.

A ani hojnost nebyla všude stejná. Někde se přidávalo bez dlouhého přemýšlení, jinde se každá dobrota pečlivě rozpočítala. Do vzpomínkového obrázku staré chalupy patří i tahle skutečnost.

Plná mísa nebyla samozřejmost. Když se ale podařilo sejít kolem ní s blízkými, byl to malý svátek sám o sobě.

Když nad dvorkem stoupala pára

K masopustnímu času neodmyslitelně patřila zabijačka.

V našem pomyslném nahlédnutí do minulosti je na dvorku živo už od rána. Nad kotlem se zvedá pára, dveře se chvíli netrhnou a každou chvíli někdo volá, že potřebuje přinést nádobu, podržet vědro nebo uvolnit místo na stole.

Kdo přišel pomoci, brzy zjistí, že ruce navíc se hodí.

Hospodyně má v hlavě celý seznam práce, aniž by ho musela psát na papír. Ví, co už mělo být hotové, co je právě třeba a na co se nesmí zapomenout. A kdyby se přece jen někdo příliš dlouho rozhlížel, jistě se pro něj nějaký úkol najde.

Zabijačka se nedá vyprávět jen podle toho, co nakonec přistálo na talíři. Patří k ní práce, zkušenost, pomoc druhých i chvíle, kdy se konečně může na okamžik usednout.

Na tomhle dvorku se ještě zastavíme podrobněji. Zatím necháme páru stoupat nad střechu a půjdeme za jinou vůní.

Ta se totiž právě line z kuchyně.

Zlaté koblihy a dlouhé čekání

Na vále leží těsto a hospodyně se rozhlíží, kam ještě postavit mísu.

Masopust měl vedle vydatného jídla také svou sladkou podobu. Patřily k němu smažené koblihy i křehké boží milosti. Poslední čtvrtek před závěrem masopustu nesl výmluvné jméno Tučný čtvrtek — podle mastných a sytých pokrmů, které se s ním spojovaly.

V kuchyni se ale na žádné vysvětlování dlouho nečeká. Tady je potřeba hlídat, obracet, vytahovat a odkládat.

Koblihy na míse pomalu přibývají.

Dítě na stoličce sleduje každou z nich s takovou pozorností, jakou by mu při jiné práci mohl leckdo závidět.

"Už můžu?"

"Ještě jsou horké."

Za chvíli přijde stejná otázka znovu.

Čekání, než vychladne kobliha, má totiž v dětském počítání času zvláštní délku. Dospělému uteče mezi dvěma otočeními u kamen. Dítěti se do něj vejde skoro celé odpoledne.

A když konečně dostane svou první, bývá na chvíli podezřelé ticho.

Takové, které hospodyni prozradí, že se povedly.

Za oknem už někdo hraje

Potom se zvenčí ozve muzika.

Děti jsou u okna dřív, než stačí někdo připomenout, aby se nepletly pod nohy. Po cestě přicházejí maškary, stuhy se pohupují a pod neobvyklými převleky se skrývají docela obyčejní lidé ze vsi.

Jen dnes mají dovoleno být na chvíli někým jiným.

Obchůzka však nemusela být pouhým veselým touláním. V místech s pevnou tradicí měla svůj řád, určené postavy i úkony, které se předávaly dál.

Na blízkém Hlinecku vede průvod laufr neboli strakatý. Masky navštěvují domy, přejí jejich obyvatelům zdraví a štěstí a čtveřice tanečníků zvaných turci před jednotlivými domy obřadně tančí. Další postavy se starají o žerty, dovádění a rozruch mezi přihlížejícími.

Za touto podobou masopustu se vydáme zvlášť. Hlinecko máme blízko a jeho obchůzky si vlastní vyprávění zaslouží.

Budeme ale vědět, do které vesnice jsme přišli. Obyčeje se nedají přenášet z místa na místo jako stejný ubrus z jednoho stolu na druhý.

Poslední tanec před ztišením

Každé veselí jednou dospěje ke konci.

Někde se závěr masopustu spojoval se symbolickým pochováváním basy. Na Hlinecku má své místo obřad porážení masky kobyly, po kterém následuje její oživení a společný tanec. Různé kraje se loučily různě, ale za posledním masopustním úterým už čekala Popeleční středa a začátek postního času.

My se ještě na okamžik zastavíme ve dveřích venkovského sálu.

Na lavici leží odložený klobouk, na podlaze zůstala barevná stuha. Muzikanti jsou unavení a tanečníci také, i když by to někteří neradi přiznali.

Poslední tóny se rozplynou pod stropem.

Někdo hledá kabát, někdo se loučí už potřetí a pořád ještě stojí u dveří. Vždyť je třeba dopovědět tolik věcí, které přes muziku nebyly slyšet.

Venku leží sníh. Cesta domů je stejná jako před několika hodinami, jen kroky jsou pomalejší a vesnice se postupně ukládá do ticha.

Masopust si odbyl své.

Zanechal po sobě vzpomínku na teplou kuchyni, sladký cukr na prstech, sousedský smích a chvíli, kdy se člověk mohl zatočit v tanci a na okamžik zapomenout, jak dlouhá ještě dovede být zima.

Jaro zatím nepřišlo.

Ale mezi chalupami už prošla muzika.

A než ji necháme dohrát, pojďme se vrátit na začátek. Na dvorku už čekají pomocníci, dveře do kuchyně jsou otevřené a nad kotlem stoupá první pára…