Dvanáct měsíců se v kalendáři střídá tak samozřejmě, že nás většinou ani nenapadne ptát se, odkud dostaly svá jména.

Čeština je v tomto směru trochu výjimečná. Zatímco v mnoha evropských jazycích přežívají názvy připomínající římské bohy, císaře a starý latinský kalendář, naše měsíce jako by vyšly rovnou do přírody.

Najdeme mezi nimi led, duby, květy, srpy i padající listí. Některé se představí hned, jiné si své tajemství střeží po celá staletí. A jeden z nich získal české jméno teprve poměrně nedávno.

Vydejme se tedy na malou cestu rokem a podívejme se, co nám jeho dvanáct jmen vlastně vypráví.

Leden

Leden se svým původem příliš netají. Je to měsíc ledu, mrazu a zamrzlé vody.

Jeho název pochází od slova led a patří k těm jménům, která nepotřebují dlouhé vysvětlování. Stačilo se podívat z okna, na rybník nebo na rampouchy pod střechou a bylo jasno.

Ačkoli se dnes leden někdy obejde bez pořádného sněhu, své jméno si ponechává. Kalendář se totiž na rozdíl od počasí jen tak nerozmyslí.

Únor

Únor je nejkratší měsíc v roce, ale se svým jménem si připravil jednu z největších záhad.

Nejčastěji se jeho název spojuje se starým slovesem nořit. V únoru přicházely oblevy, led se lámal, nořil do vody a zmrzlá země se měnila v mokro a bláto.

Na Vysočině by možná únor proti takovému vysvětlení občas protestoval. Tady se někdy nic nenoří, protože všechno zůstává pěkně zamrzlé. Jenže názvy měsíců vznikaly podle dlouhého pozorování přírody, nikoli podle předpovědi počasí pro jeden konkrétní rok.

Únor si tedy můžeme představit jako dobu, kdy zima poprvé neochotně povolí sevření – a potom si to často zase rozmyslí.

Březen

U března se setkávají dva staré výklady.

Podle jednoho souvisí jeho jméno s břízami, které se na začátku jara probouzejí, raší a znovu do sebe natahují mízu. Druhý výklad připomíná dobu, kdy samice zvířat bývají březí a očekávají mláďata.

Jazykovědci se přiklánějí spíše k břízám, ale oba obrazy k jaru krásně patří. Příroda se probouzí, větve se nalévají a někde v úkrytech už čeká nový život.

Březen je zkrátka měsíc, který ještě jednou rukou drží zimu a druhou už otevírá dveře jaru.

Duben

Ani duben si pro nás nepřipravil složitou hádanku. Jeho jméno se spojuje s dubem, který se na jaře probouzí a začíná rašit.

Duby ovšem nikdy příliš nedbaly na to, co stojí v kalendáři. V chladnějších krajích si se zelenáním klidně počkají. Duben přesto zůstal dubnem, i když samotný dub někdy ještě několik týdnů předstírá, že se ho jaro netýká.

Je to jeden z měsíců, jejichž jména připomínají, jak pozorně naši předkové sledovali stromy. V době bez meteorologických aplikací bývala rašící větev užitečnější než dlouhodobá předpověď.

Květen

Květen působí jako jedno z nejstarších a nejpřirozenějších jmen celého roku. Vždyť všechno kvete – jak jinak by se měl tento měsíc jmenovat?

Ve skutečnosti je však květen nejmladším českým názvem měsíce.

Dříve se běžně používalo slovo máj. Až Josef Jungmann na počátku 19. století použil při překladu francouzského díla nové označení květen, tedy měsíc květů. Slovo se ujalo tak dobře, že dnes působí, jako by v češtině bylo odjakživa.

Máj však úplně nezmizel. Zůstal v básních, májových deštících, májkách i prvomájových polibcích. Květen se stal úřednějším a každodenním jménem, zatímco máj si ponechal romantiku.

Oba názvy se tak spravedlivě rozdělily. Květen dostal kalendář a máj básníky.

Červen

U června se cesta za původem názvu trochu zamotává.

Jedno vysvětlení jej spojuje s dobou, kdy v přírodě začínají dozrávat a červenat plody. Jiné připomíná drobného živočicha zvaného červec, z něhož se kdysi získávalo vzácné červené barvivo.

Jisté je alespoň to, že červen, červec i červená barva patří do stejné staré slovní rodiny. Přesně určit, kdo dal jméno komu, už tak snadné není.

Červen si tedy můžeme zapamatovat jako měsíc, kdy se rok začíná vybarvovat. Zelená krajina dostává první teplé odstíny a léto se pomalu ujímá vlády.

Červenec

Červenec je červnovým mladším sourozencem. Jejich jména si jsou tak podobná, že se v minulosti někdy dokonce zaměňovala.

Přípona -ec mohla původně naznačovat menší nebo druhý červen. Mluvilo se proto také o malém a velkém červnu. Který z nich byl malý a který velký, však nebylo vždycky všude stejné.

Také červenec se spojuje s červenajícími plody a snad i se sběrem červce pro výrobu barviva.

Oba letní měsíce si zkrátka rozdělily jedno jméno a od té doby působí drobné potíže dětem, které se učí, zda má červen třicet dní a červenec třicet jedna, nebo je to obráceně.

Červenec má více. Možná jako náhradu za to, že musí celý život vysvětlovat, že není červen.

Srpen

Srpen nás zavádí rovnou na pole.

Jeho název souvisí se srpem, nástrojem, kterým se po dlouhá staletí sklízelo obilí. Právě v tomto období vrcholily žně a krajina byla plná práce, posečených klasů a svázaných snopů.

Dnes už obilí sklízí mohutné stroje a srp vídáme častěji jako připomínku minulosti než jako každodenní nástroj. V názvu měsíce však zůstal.

Každý srpen tak nenápadně připomíná ruce, které kdysi sklízely pole klas po klasu. Je to malý pomník starému nástroji ukrytý přímo v kalendáři.

Září

Září svádí k půvabnému vysvětlení. Slunce ještě hřeje, přichází babí léto a krajina zlatě září. Zdálo by se tedy, že název měsíce souvisí právě se světlem.

Jenže nesouvisí.

Jeho původ se spojuje se starými slovy označujícími řvaní a hlasité volání zvěře v době říje. V podzimních lesích se ozývali jeleni a právě jejich hlas se ukryl v názvu září.

Září tedy není pojmenováno podle zářícího slunce, ale spíše podle hlasitého lesa.

Musíme uznat, že slunce by bylo poetičtější. Jeleni však byli zřejmě slyšet mnohem dál.

Říjen

Po září přichází říjen a lesní příběh pokračuje.

Jeho název už zřetelně souvisí s říjí zvěře. Naši předkové tento čas nejen pozorovali, ale také poslouchali. Hlas jelenů patřil k podzimu stejně jako chladná rána, mlhy a žloutnoucí listí.

Září a říjen jsou tak dva sousední měsíce spojené jedním přírodním dějem. Jeden ukrývá staré řvaní zvěře ve svém původu, druhý říji přiznává docela otevřeně.

Říjen je zkrátka měsíc, který už nic nevysvětluje potichu.

Listopad

Listopad patří k nejkrásnějším a zároveň nejsrozumitelnějším názvům roku.

Je to doba, kdy listí padá. Dvě obyčejná slova se spojila a vytvořila obraz, který vidíme před očima, jakmile název vyslovíme.

Příroda se ovšem ani zde neřídí přesně podle kalendáře. Někdy listí opadá už v říjnu, jindy se poslední listy drží větví téměř do zimy. Měsíc však své jméno měnit nebude jen proto, že se stromy opozdily nebo si pospíšily.

Listopad je vlastně krátká podzimní báseň vtěsnaná do jediného slova.

Prosinec

Poslední měsíc roku si své tajemství schoval nejlépe.

Původ názvu prosinec není dodnes zcela jistý. Často se spojuje se starým výrazem pro prosvítání nebo probleskování. Slunce se v zimních dnech jen krátce prodírá mezi mraky a krajina získává bledou, našedlou až namodralou barvu.

Objevují se však i jiné výklady. Některé hledají souvislost s prosem a prosnou kaší, která bývala běžným pokrmem. Jisté je hlavně to, že prosinec nevznikl od proseb za vánoční dárky, i když by tomu děti možná rády věřily.

Prosinec tak uzavírá rok hádankou. Po jedenácti měsících, které nám ukázaly led, stromy, květy, pole i lesní zvěř, přichází jméno, jehož původ se ztrácí v zimním šeru.

A možná se to k němu docela hodí.

Rok vepsaný do přírody

České názvy měsíců nejsou jen dvanácti políčky v kalendáři. Je v nich uložen celý rok, jak jej lidé kdysi viděli kolem sebe.

Začíná ledem, mokrem a probouzejícími se břízami. Pokračuje duby, květy a červenající se přírodou. Potom přicházejí žně, hlas podzimního lesa, padající listí a nakonec bledé zimní světlo.

Některé výklady se během staletí rozostřily a u několika jmen už jejich úplně první význam nejspíš nikdy s jistotou nepoznáme. Přesto nám zůstala krásná zpráva o tom, jak pozorně naši předkové přírodu sledovali.

Stačilo jim podívat se na led, strom, pole nebo oblohu – a celý rok dostal svá jména.

Dnes máme kalendáře v telefonech, přesné předpovědi počasí a hodiny, které se samy seřídí. Přesto stále říkáme leden, srpen a listopad.

Starý přírodní kalendář tak nosíme v řeči každý den, aniž si to většinou uvědomujeme.