📜 Jak dny přišly ke svým jménům

Každé ráno se podíváme do kalendáře a bez velkého přemýšlení přijmeme, že je pondělí, středa nebo sobota. Dny mají svá jména tak samozřejmě, jako by se s nimi už narodily.

Ale proč se vlastně pondělí jmenuje pondělí? Co tají podivné úterý? A proč je středa středem, když máme dnes uprostřed týdne spíš čtvrtek?

Kdyby se všech sedm dnů sešlo u jednoho stolu a mělo se představit, každý by o původu svého jména mohl vyprávět trochu jiný příběh.

Pondělí, které přišlo po neděli

Nejmenší tajemství si schovává pondělí. Jeho jméno znamená jednoduše den po neděli.

Žádná velká záhada, žádná dávná cizí řeč. Neděle skončila a den, který přišel po ní, dostal jméno pondělí. Naši předkové si tedy s jeho pojmenováním příliš hlavu nelámali.

Možná už tehdy tušili, že pondělí bude dost obtížné samo o sobě a složitý název by mu jen zbytečně přitěžoval.

Pondělí však za nic nemůže. Nezpůsobilo konec volna ani nezařídilo ranní vstávání. Pouze poslušně nastoupilo po neděli – a od té doby za to nese následky.

Záhadné úterý

Mnohem lépe své tajemství ukrylo úterý. Na první pohled v jeho názvu žádné číslo nevidíme.

Kdysi však existovalo staré slovanské slovo vterý, které znamenalo druhý. Úterý tak bylo druhým dnem následujícím po neděli. Po staletích se slovo proměnilo, počáteční písmeno se vytratilo a z někdejšího vterý vzniklo naše úterý.

Je tedy vlastně docela nenápadnou dvojkou.

Úterý se navíc ocitlo v nevděčné části týdne. Pondělí má alespoň pověst obávaného začátku, středa se může chlubit, že je uprostřed, a pátek už hledí k víkendu. Úterý většinou jen tiše pracuje a čeká, zda si ho někdo vůbec všimne.

Středa uprostřed

Středa své jméno nijak neskrývá. Souvisí se slovem střed a označovala prostřední den týdne.

Tady se však může ozvat pozorný čtenář: Jestli týden začíná pondělím, není jeho středem spíš čtvrtek?

Dnes ano. Názvy dnů jsou však starší než naše současné kalendáře. V dřívějším počítání se dny řadily kolem neděle a středa skutečně stála uprostřed mezi ní a sobotou.

Kalendář se časem změnil, ale středa se svého místa nevzdala. Dodnes sebevědomě tvrdí, že je středem týdne, přestože jí čtvrtek může předložit sedm názorně seřazených důkazů o opaku.

Naštěstí se dny v týdnu nehádají. A pokud ano, děje se to zřejmě v noci, kdy je kalendář zavřený.

Čtvrtek a pátek nic neskrývají

Po tajemném úterý a trochu sporné středě přicházejí dva dny, které jednají naprosto přímo.

Čtvrtek byl čtvrtým dnem po neděli a pátek pátým. Jejich názvy vznikly z řadových číslovek čtvrtý a pátý.

Jsou to tedy praktičtí sourozenci, kteří při představování rovnou oznámí své pořadové číslo.

Čtvrtek už bývá trochu netrpělivý. Cítí, že se týden začíná lámat, ale na oslavy je ještě brzy. Pátek má mnohem lepší postavení. Stačí, aby se objevil, a lidé mívají hned lepší náladu, přestože je před nimi úplně stejný počet hodin jako kterýkoli jiný den.

Pátek si tuto oblibu nijak zvlášť nezasloužil. Měl jen štěstí na sousedy.

Sobota, která dostala jméno zdaleka

Sobota se od ostatních dnů liší. Její název není odvozen ani od neděle, ani od pořadového čísla.

Jeho kořeny sahají až k hebrejskému slovu šabat, které označuje židovský den klidu. Přes další jazyky se toto pojmenování dostalo také ke Slovanům a postupně získalo podobu sobota.

Samotné jméno však neznamená, že se u nás v sobotu odjakživa odpočívalo. V křesťanském prostředí se svátečním dnem stala neděle a sobota byla po dlouhá staletí obyčejným pracovním dnem. Na venkově bylo stále co obstarat a zvířata se už vůbec neřídila tím, co právě ukazoval kalendář.

Sobota si tedy z dalekého šabatu přinesla jméno, nikoli pracovní volno. To k ní v podobě volné soboty přibylo až mnohem později.

A možná právě proto se ani dnes neumí chovat jako opravdový den odpočinku. Jakmile člověk nemusí do zaměstnání, začne prát, uklízet, nakupovat, opravovat a dohánět všechno, co nestihl během týdne.

Sobota zkrátka dostala volno, ale stále ještě se s ním nenaučila zacházet.

Neděle, kdy se nedělá

A nakonec přichází neděle.

Její jméno vzniklo ze spojení ne-dělat. Byl to den, kdy se neměla konat běžná práce, ale mělo se odpočívat a světit sváteční čas.

Ze všech dnů dostala neděle snad nejkrásnější úkol. Neměla lidem připomínat pořadí ani povinnosti. Měla jim říci, aby alespoň na chvíli přestali dělat to, co dělají celý týden.

Člověk se ovšem někdy snaží nedělat tak důkladně, až při tom uvaří oběd, upeče moučník, poklidí celý dům a večer spokojeně prohlásí, že si krásně odpočinul.

Sedm jmen, jeden týden

Když si názvy dnů poskládáme vedle sebe, zjistíme, že tvoří malou zprávu z dávných časů.

Pondělí přišlo po neděli. Úterý bylo druhé, středa stála uprostřed, čtvrtek s pátkem si ponechaly svá pořadová čísla, sobota přinesla odpočinek ze vzdáleného šabatu a neděle připomněla, že se alespoň jeden den nemá dělat.

Naši předkové tak uložili do obyčejného týdne počítání, starou tradici i lidskou touhu po odpočinku.

A přestože se svět od té doby změnil, dny si svá jména věrně nesou dál. Každé pondělí znovu přichází po neděli, středa se stále považuje za střed a sobota s nedělí se marně snaží přesvědčit člověka, že by si měl na chvíli sednout.

Ze všech dávných významů je právě tento zřejmě nejtěžší dodržet.