Zahrada na provázku

Kokedama vypadá jako zelená koule, ze které jakýmsi kouzlem vyrůstá rostlina. Pochází z Japonska a její název znamená jednoduše mechová koule.

Kořeny jsou ukryté ve směsi zeminy vytvarované do koule a obalené mechem. Kokedama může odpočívat na pěkné misce, ale nejvíce vynikne zavěšená v prostoru. Několik zelených koulí v různých výškách pak připomíná zahradu, která se odpoutala od země.

Také zalévání probíhá trochu jinak. Kokedama se na chvíli ponoří do nádoby s vodou, nechá se pořádně napít a potom dobře okapat. Teprve pak se vrátí na své místo.

Kdy nastal čas na další koupel, často poznáme podle váhy. Když vezmeme kouli do dlaně a zdá se nápadně lehká, rostlina si říká o napití.

Kousek lesa za sklem

Ve velké skleněné nádobě může vzniknout svět sám pro sebe. Trocha zeminy, kamínky, mech, drobné kapradiny či fitónie – a najednou před námi stojí kousek lesa, i když venku za okny třeba leží sníh.

V uzavřené sklenici probíhá malý koloběh vody. Vláha se odpařuje, sráží na skle a vrací se zpět k rostlinám. Dobře založený les proto potřebuje zalévat jen velmi opatrně a zřídka.

Ani tak jej však nemůžeme úplně ponechat vlastnímu osudu. Pokud zůstává sklo dlouho celé orosené, je uvnitř příliš mnoho vláhy a zahrádka potřebuje na chvíli vyvětrat. Přímé slunce jí také nesvědčí. Ze skleněného lesa by se mohl rychle stát rozpálený skleník.

Je to zahrada pro tiché pozorování. Každý nový lístek je za sklem vidět téměř jako malý zázrak.

Rostliny bydlící ve vzduchu

Tilandsie vypadají, jako by nepotřebovaly vůbec nic. Nemají kořeny ukryté v květináči a mohou spočívat na kousku dřeva, v lastuře, v drátěném držáku nebo ve volně zavěšené skleněné kouli.

Ve své domovině se zachycují na větvích a kmenech stromů. Stromu však neubližují – používají jej pouze jako oporu a vláhu přijímají především povrchem svých listů.

Jen ze vzduchu ale docela živy nejsou. Potřebují světlo, pravidelné navlhčení a také dostatek proudícího vzduchu, aby po koupeli či rosení dobře oschly. V uzavřené sklenici by se jim proto nelíbilo. Mnohem raději budou volně zavěšené, odkud mohou hledět do místnosti jako malé zelené hvězdičky.

Když se orchidej vrátí na strom

Orchideje známe většinou v průhledných květináčích naplněných kůrou. Některé lze ale pěstovat také připevněné na korkové kůře, větvi nebo jiném kousku dřeva.

Takové umístění připomíná jejich život v přírodě. Mnohé orchideje totiž nerostou v půdě, ale přidržují se kořeny na kmenech a větvích stromů. Stromu nic neberou, pouze jej využívají jako oporu a hledají na něm cestu blíž ke světlu.

Orchidej na kůře působí nádherně a přirozeně. Její odkryté kořeny však vysychají rychleji než v květináči, a proto potřebují pravidelné namáčení nebo rosení. Je to způsob pro toho, kdo své rostliny rád pozoruje a brzy pozná, kdy si začínají říkat o napití.

Moje orchideje za sklem

Také orchidej se může obejít bez běžného květináče a kůry. Několik svých orchidejí pěstuji ve skleněných nádobách, kde zůstávají jejich kořeny volně na vzduchu.

Skleněné nádoby jsem zasadila do závěsů, které jsem si sama vytvořila technikou macramé. Orchideje tak nezabírají místo na parapetu, ale vznášejí se před oknem téměř jako malá květinová zahrada ve vzduchu.

Přibližně jednou za tři dny naliji do nádob vodu a nechám orchideje asi hodinu napít. Potom vodu zase vyliji, aby kořeny mohly oschnout a volně dýchat. Jednou za měsíc přidávám do vody také trochu hnojiva.

Ve skle jsou krásně vidět nejen listy, ale také samotné kořeny. Podle jejich barvy lze snadno poznat, zda mají vláhy dostatek. Po namočení se zazelenají, při vysychání postupně zesvětlají a získají stříbřitý odstín.

A zdá se, že se jim tento neobvyklý způsob bydlení zalíbil. Už mi ve skle znovu vykvetly – a jejich růžové květy jsou tou nejhezčí odpovědí na otázku, zda lze orchideje pěstovat i bez klasického květináče.

Poušť, která se vejde do misky

Ne všechny malé zelené světy potřebují vlhký mech a skleněné víko. Sukulenty a drobné kaktusy si mohou vytvořit vlastní krajinu v nízké míse, keramické nádobě, starém hrnku nebo jiné nečekané schránce.

Mezi rostliny můžeme položit kamínky, kousek dřeva nebo drobnou dekoraci. Z obyčejné nádoby se rázem stane miniaturní pouštní zahrada, ve které nechybějí skalky ani malé cestičky.

Sukulenty však mají úplně jiné nároky než rostliny ve skleněném lese. Potřebují hodně světla, málo vody a nejlépe také otvor, kterým může přebytečná vláha odtékat. Do zavřené sklenice proto nepatří, i když právě tak někdy bývají nabízeny.

Obraz, který roste

Také obraz na stěně nemusí být jen namalovaný. V mělkém rámu mohou růst mechy, drobné kapradiny, pokojové rostliny nebo odolnější sukulenty. Vznikne zelená plocha, která se během roku pomalu proměňuje.

Živý obraz je krásný, ale ze všech našich zelených kouzel také nejnáročnější. Rostliny musí mít podobné požadavky na světlo i vláhu a rám potřebuje dobře vyřešené zalévání.

Není to tedy dekorace, kterou jednoduše pověsíme a dál si jí nevšímáme. Je to malá zahrada postavená na výšku – a každá zahrada potřebuje svého zahradníka.