🌺 Devatero odění

Říjen už nakukuje přes plot, ale zahrada se ještě nechce vzdát léta. Slunce hřeje, po trávě se táhnou dlouhé stíny a mezi záhony se občas zachytí stříbrná nit babího léta.

Mečíky zatím nechávám v zemi. Dokud jim počasí přeje, nemusím jejich sezonu ukončovat jen proto, že jsme obrátili list v kalendáři. Ještě chvíli mohou stát mezi ostatními květinami, nastavovat listy slunci a pod zemí si ukládat zásoby na příští rok.

Jsou to zvláštní květiny. Vysoké, vzpřímené, slavnostní. Některé mají barvu smetany, jiné růžových červánků, další jako by někdo namočil do malinové šťávy. Na jejich stoncích se květy otevírají postupně, odspodu vzhůru. Zatímco jeden už odchází, další se teprve rozhlíží po světě.

A člověka ani nenapadne, že za tou zahradní krásou se skrývají staré herbáře, daleké cesty a také víra, že malá hlíza může posloužit jako kouzelné brnění.

Květina s mečem ve jméně

Mečík dostal své jméno podle listů. Dlouhé, úzké a špičaté připomínají čepele malých mečů. Totéž říká i latinské jméno Gladiolus — malý meč.

Stačí se na záhon podívat ještě před rozkvětem. Ze země vystupují zelené čepele, jedna vedle druhé, jako by se tam chystala drobná zahradní stráž.

Když se však otevřou květy, všechen ten vojenský pořádek změkne. Mezi zelenými meči se objeví jemné okraje, barevná hrdla a celé patrové řady květů. Jméno zůstalo bojovné, ale květina si oblékla sváteční šaty. 

Z dalekých krajů až k našemu plotu

Mečíky dnes vypadají, jako by do našich zahrad patřily odjakživa. Přesto mají mnohé z těch velkokvětých zahradních krásek své předky v jižní Africe.

Tam rostly plané druhy dávno předtím, než je evropští pěstitelé začali křížit a vybírat z nich nové podoby. V Anglii se jejich šlechtění rozvíjelo už ve dvacátých letech devatenáctého století. Postupně vznikaly rostliny s většími květy, bohatšími klasy a dalšími odstíny. 

Je zvláštní představit si tu cestu. Květina z daleké africké krajiny se po mnoha pěstitelských generacích zabydlí u české chalupy. Za zády má plaňkový plot, vedle sebe jiřiny a nad sebou naše proměnlivé nebe.

A když přijde podzim, její další osud už neleží v rukou objevitelů ani slavných zahradníků. Rozhoduje o něm obyčejná bedýnka, suché místo a člověk, který si na jaře vzpomene, kam ji uložil.

Když se mečíku říkalo devatero odění

Vedle dnešního jména se ve starých českých pramenech objevuje jiné, mnohem pohádkovější: devatero odění.

Člověk by podle něj čekal květinu s devíti sukněmi, devíti květy nebo nějakou zvláštní pohádkovou mocí. Vysvětlení však leží pod zemí.

Matthioliho herbář popisuje podzemní část rostliny jako dvě hlávky položené nad sebou. Kolem nich jsou kožky a obaly, propojené vlákny. Podle starého popisu jich bývalo obyčejně devět — a právě odtud mělo pocházet ono zvláštní "odění". 

Hlíza tedy byla v očích tehdejšího pozorovatele oblečená. Vrstva přes vrstvu, kožka přes kožku. Jako když se člověk v chladné světnici nechce vzdát jediného kousku šatstva.

Dnes bychom při podzimním uklízení nemuseli přesně devět obalů napočítat. Starý herbář nám tu zanechal především krásný obraz: i nenápadná část rostliny, ukrytá v hlíně, měla své odění.

A právě to odění otevřelo dveře pověrám.

Malé brnění schované v hlíně

V době, kdy si lidé mnohé vlastnosti rostlin vysvětlovali podle jejich vzhledu, mohla vláknitá slupka připomínat ochranný krunýř. Co bylo samo tak důkladně obalené, tomu se snad nabízela i schopnost chránit druhé.

V evropské tradici se s mečíky spojovalo jméno znamenající přibližně "kořen vítězství". Objevovalo se také označení, které můžeme přeložit jako "brnění pro každého". 

Podle starého záznamu lidé věřili, že kdo nosí podzemní část mečíku obecného při sobě, bude chráněn před seknutím a bodnutím. Připisovali jí i ochranu před zlými duchy a jedovatými výpary.

Malá hlíza se tak stávala talismanem. Neměla už jen vyrašit a vykvést. Měla člověka provést nebezpečím. 

Můžeme si představit, jakou cenu taková naděje mívala. Člověk odcházel z domova a nevěděl, zda se vrátí. Ochranu hledal v modlitbě, v požehnání, v předmětu darovaném někým blízkým — a někdy také v rostlině.

Hlíza nebyla skutečným pancířem. Víra v její moc však mohla být malou oporou ve světě, v němž se nebezpečí nedalo příliš poroučet.

Pověry, které putovaly z rostliny na rostlinu

Se starými jmény je ovšem třeba zacházet opatrně. "Devatero odění" se používalo také pro česnek hadí. I jeho cibule má vláknité obaly a také kolem něj se vyprávěly příběhy o ochranné moci.

Jména se prolínala, místní pojmenování se měnila a s nimi putovaly i pověry. To, co v jedné krajině lidé připisovali mečíku, mohlo jinde patřit jiné rostlině. 

Pod těmito společnými názvy se zachovaly také zprávy o bylinách, které měly chránit dobytek před očarováním, přinášet štěstí nebo pomáhat děvčatům najít ženicha. U těchto vyprávění už ale nemůžeme s jistotou říci, že jejich hrdinou byl právě mečík. 

I to k příběhu patří. Lidová paměť nebyla botanický seznam. Uchovávala především naději, strach a zkušenost, předávané od úst k ústům.

Příbuzný z našich luk

Mečíky však nejsou jen potomky dalekých afrických rostlin. Mají příbuzné i v naší přírodě.

Mečík střechovitý je proti velkým zahradním odrůdám jemnější a skromnější. Jeho nachově fialové květy se objevují na vlhkých loukách a lesních světlinách. Právě u tohoto druhu botanické přehledy připomínají staré české pojmenování z herbáře roku 1562.

Zahradní mečík si člověk zasadí tam, kde jej chce obdivovat. Ten planý si své místo našel sám — mezi trávou, pod širým nebem, bez opory a bez vázy.

Je to jiná krása. Méně slavnostní, zato taková, za kterou je třeba přijít potichu a sklonit se trochu blíž.

Mečík, který voní po hřebíčku

Ani mezi africkými příbuznými nejsou všechny mečíky stejné. Jeden z nich má výraznou vůni připomínající hřebíček a karafiáty.

To by člověka u našich známých zahradních klasů možná ani nenapadlo. Mečíky máme spojené hlavně s barvou a výškou, zatímco vůni hledáme spíš u růží nebo večerních floxů. A přece v jejich široké rodině roste i takový voňavý příbuzný. 

U dalších druhů zase proužky v květech slouží jako ukazatele cesty k nektaru. Některé navštěvují mouchy s mimořádně dlouhým sosákem, který dosáhne až do hlubokého květního hrdla. To, co nám připadá jako pouhá ozdoba, je pro jejich návštěvníky užitečné znamení. 

I květina má své hosty a svůj způsob, jak je pozvat dál.

Pod zemí už čeká příští léto

A zatímco my se díváme na poslední květy, mečík pod zemí dokončuje práci, kterou není vidět.

Nad starou hlízou vytváří novou. Ta původní se postupně vyčerpává a sesychá, její nástupkyně si ukládá zásoby. Při podzimním vyzvedávání tak můžeme držet v ruce malý obraz celého roku: dole to, co už svou službu vykonalo, nahoře to, co má teprve přijít.

Kolem bývají drobné hlízky, z nichž mohou časem vyrůst další rostliny. 

Naši předkové v hlíze hledali ochranu před neštěstím. My v ní hledáme naději na další kvetení.

Zatím je ale nechávám v záhonu. Slunce ještě hřeje a zahrada má pořád co nabídnout.

Až přijde čas, vyzvednu je z hlíny, nechám oschnout a uložím do bezpečí. Už nemusí chránit člověka před mečem ani zlými duchy. Tentokrát se o jejich ochranu postaráme my.

A příští léto nám za ni možná znovu postaví u plotu celou barevnou stráž.