🕯️ Posvícení naše i císařovo

Říjen voněl kouřem z komínů, pečenou husou a čerstvými koláči. Přicházelo posvícení — čas návštěv, muziky a svátečního hodování. A když císař rozhodl, že se má všude slavit ve stejnou neděli, leckde si lidé poradili po svém. Nechali si posvícení svoje a přidali k němu císařovo. 

Vždyť proč by se mělo slavit méně, když se mohlo slavit dvakrát?

Když si podzim sedl ke stolu

Na polích už bylo klidněji. Hlavní úroda se dostala pod střechu, v zahradách zůstávala poslední jablka a po cestách se kutálelo spadané listí. Ráno se nad loukami držela mlha a večer už člověk rád přiložil do kamen.

Práce ovšem nekončila. Dobytek potřeboval nakrmit, voda se sama nenanosila a kolem chalupy se vždycky našlo něco, co nemohlo počkat.

Přesto přicházela chvíle, kdy se smělo trochu vydechnout.

Podzimní posvícení se postupně propojilo také s oslavou dokončené sklizně. Po měsících práce nabízelo příležitost sejít se, pohostit příbuzné a užít si to, co hospodářský rok přinesl. 

A tak se v chalupách začalo chystat.

Posvícení od posvěcení

Ve slově posvícení je schované posvěcení kostela. Původně se totiž slavilo výročí dne, kdy byl místní kostel slavnostně posvěcen. K bohoslužbě se časem přidalo hodování, návštěvy a veselí, které už dávno přesahovalo kostelní práh. 

Každá obec proto neměla posvícení ve stejnou dobu. Někde připadalo na léto, jinde na podzim. Říjen byl jedním z jeho oblíbených měsíců, ale posvícenský kalendář býval pestřejší, než by se mohlo zdát.

Lidé dobře věděli, kdy se slaví doma a kdy v okolních vsích.

A kdo měl příbuzné na několika místech, mohl si svátečního oběda užít víckrát. V jedné chalupě se posvícení skončilo, v jiné se teprve zadělávalo na koláče.

Takové putování za příbuzenstvem mělo své nesporné půvaby.

Císař chtěl pořádek. Lidé chtěli svoje posvícení

Rozmanitost termínů se příliš nezamlouvala císaři Josefu II. Roku 1786 se pokusil oslavy sjednotit na třetí říjnovou neděli. Novému společnému termínu se začalo říkat císařské posvícení; spojoval se také s označením havelské, podle svátku svatého Havla v polovině října. 

Jenže mezi císařským nařízením a stolem ve venkovské světnici byla dlouhá cesta.

Na papíře se svátek přestěhoval snadno. V lidské paměti o poznání hůř. Vždyť v určitý čas přijížděla rodina, pekly se oblíbené dobroty a scházeli se sousedé. Tak to dělali rodiče i prarodiče.

Některé obce si proto podržely původní slavnost. A jinde slavili obě — posvícení svoje i to císařské. 

Zda z toho měl císař radost, si můžeme jen domýšlet.

U stolu se však pro další sváteční neděli jistě našlo pochopení.

Nejdřív se slavilo v kuchyni

Než přišli hosté, čekalo domácnost uklízení, pečení a příprava svátečního jídla. Posvícení bývalo také příležitostí pohostit širší příbuzenstvo. 

V takové chalupě se svátek ohlašoval nejprve vůní.

Na lavici u kamen odpočívala mísa přikrytá utěrkou. Těsto pod ní pomalu rostlo a hospodyně po něm občas pokukovala, jako by se chtěla ujistit, že se také ono na posvícení těší.

Na stole čekaly náplně. Mák, tvaroh, povidla. Vedle mouka, váleček a plechy, které se brzy zaplní.

Při pečení se přemýšlelo, kdo všechno přijde.

Sestra s mužem určitě. Snad dorazí i děti. A možná se zastaví někdo ze sousedů.

Raději tedy udělat ještě několik koláčů navíc.

Děti se samozřejmě hlásily o práci. Především o tu, při které bylo potřeba zkontrolovat, zda jsou povidla dost sladká a tvaroh dobře připravený.

Když se vytáhl první plech, nastala zkouška trpělivosti.

"Počkejte, vždyť jsou ještě horké!"

To ovšem bývala překážka, kterou se dětská nedočkavost pokoušela překonat s obdivuhodnou statečností.

Pozvánka, která se dala sníst

Posvícenské pečení mělo v různých krajích vlastní podobu. Někde převažovaly koláče, jinde se připravovalo zvláštní slavnostní pečivo. Na Plzeňsku k němu patřily zdobené hnětýnky a také koláče zvané zvance, které sloužily jako pozvání na posvícení. 

To bylo pozvání, které člověk sotva přehlédl.

Přišlo do ruky, vonělo a připomnělo, že se s ním u svátečního stolu počítá.

V takovém koláči byla schovaná práce i pohostinnost. Někdo na vás myslel, nachystal těsto, upekl a poslal po někom dobré sousto.

A s ním vzkaz, který ani nemusel být napsaný:

Přijďte. Budeme vás čekat.

Aby bylo čím hosty přivítat

Pečená husa patří k dobře známým posvícenským pokrmům. Podoba hostiny se však lišila podle kraje i podle možností jednotlivých domácností. 

Ne všude se stůl prohýbal pod hojností.

Někde bylo zásob dost, jinde se na lepší oběd dlouho šetřilo. Slavnostní den nesmazal rozdíl mezi bohatším gruntem a chudou chalupou. I skromnější pohoštění však mohlo být připravené s velkou péčí.

To nejlepší se nabídlo hostům.

Když se otevřely dveře, do světnice vstoupil říjnový chlad a s ním známé tváře. Kabáty se odložily, přisunula se lavice a donesla další židle.

Najednou bylo v chalupě těsněji — a také veseleji.

Povídalo se o úrodě, o dětech, o zdraví i o těch, kteří letos přijít nemohli. Někdo vyprávěl novinu, jiný přidal vzpomínku a další ji opravil, protože si přece dobře pamatoval, jak to tehdy bylo.

Děti mezitím zjišťovaly, zda koláče na druhém konci stolu nejsou náhodou lepší než ty před nimi.

A hospodyně měla radost, že hostům chutná. Přestože si pro samé podávání a pobízení sotva stačila na chvíli sednout.

Když se ozvala muzika

K posvícení patřily také taneční zábavy, někde trhy a další společné veselí. Podle místních zvyklostí mohla slavnost pokračovat i v pondělí. 

Po obědě tak svátek ještě nekončil.

Mladí se těšili na muziku a na setkání, kvůli kterému si možná dali se svátečním oblečením trochu víc práce než obvykle.

Starší si měli co povídat.

A ti nejstarší mohli sledovat, jak jde čas — děti povyrostly, z někdejších tanečníků jsou hospodáři a u muziky už stojí další generace.

Venku se zatím stmívalo. Nad střechami se držel kouř, cesta chladla a z osvětlených oken se ozývaly hlasy.

Ráno se zase vstane k práci.

Ale ještě chvíli může hudba hrát.

Ještě jeden koláč na cestu

Loučení u dveří málokdy skončilo prvním pozdravem.

Ještě se muselo dopovědět, co se u stolu nestihlo. Ještě připomenout, ať hosté dají vědět, že dobře došli. A ještě jim zabalit něco s sebou.

"Vezměte si. Napeklo se dost."

Koláče se uložily do uzlíčku a návštěva vyšla do podzimního večera.

V chalupě zůstalo nádobí, drobky na ubruse a příjemná únava. Sváteční den pomalu dohoříval, podobně jako dřevo v kamnech.

Posvícení bylo zase na rok pryč.

Nebo jen na několik týdnů, pokud se ještě čekalo na to císařské.

A možná právě v tom je kus jeho půvabu, který můžeme pochopit i dnes. Na chvíli odložit práci, upéct něco dobrého a udělat místo lidem, které rádi vidíme.

Za oknem může být mlha, vítr i říjnové bláto.

Když je komu otevřít dveře a s kým se rozdělit o koláč, podzim hned tolik nestudí.