🏡 Když za vraty zazní dětský smích

Jsou návštěvy, které člověk pozná ještě dřív, než zazvoní nebo zaklepou. Za vraty se ozvou dětské hlásky a na dvoře rázem všechno ožije.

Rády za mnou chodí sousedovic děvčátka Julínka s Elenkou. Mají tu několik důležitých povinností. Musí přivítat Dolárka, zkontrolovat, kolik slepičky snesly vajíček, a samozřejmě také zjistit, zda by se nedalo něco nakreslit, vystřihnout, slepit nebo jinak vytvořit.

Každá jejich návštěva má svůj program. Jen pořadí jednotlivých bodů se může měnit.

Nejdřív Dolárek

Největší radost má samozřejmě Dolárek. Návštěvy miluje všechny, ale děti jsou pro něj událost zcela mimořádná.

Jakmile Julínku s Elenkou zahlédne, jeho nadšení nezná hranic. Vítá je celým tělem, ocasem i tlapkami a nejraději by byl všude najednou. Chvíli u jedné, chvíli u druhé a potom znovu od začátku, aby náhodou některá nepřišla zkrátka.

Ještě před půl rokem se ho malá Elenka bála. Měla obavu, že ji Dolárek "poskáče", což při jeho bouřlivém vítání nebyla úplně nesmyslná představa.

Dolárek totiž svou radost neumí dávkovat po troškách.

Časem ale Elenka zjistila, že za vším tím poskakováním není nic jiného než nadšení a touha být kamarád. Strach se pomalu vytratil a dnes jsou z nich nerozluční přátelé.

Dolárek si ji získal přesně tak, jak to umí nejlépe – vytrvalou láskou bez jakékoli míry.

Kontrola v kurníku

Po přivítání přichází na řadu další důležitý úkol: zjistit, kolik je v kurníku vajíček.

Taková kontrola se nedá odbýt pohledem ode dveří. Je potřeba všechno pořádně prohlédnout, spočítat a oznámit výsledek. Každé nalezené vajíčko má stále něco ze zázraku, i když slepičky snášejí téměř každý den.

Dospělý člověk někdy otevře snáškové hnízdo, vajíčka vezme a pokračuje v práci. Dítě se však ještě umí zastavit a mít radost z každého zvlášť.

A slepičky mají zase nečekanou návštěvu a důkladnou kontrolní komisi.

Čas na tvoření

Když je Dolárek přivítán a vajíčka spočítána, může přijít na řadu dětské tvoření.

Na stole se objeví papíry, pastelky, nůžky, lepidlo a všechno, co by se mohlo hodit. Z obyčejného kousku papíru se během chvíle stane obrázek, zvířátko nebo něco, co dospělý možná nedokáže na první pohled pojmenovat, ale musí náležitě obdivovat.

Děti totiž netvoří podle návodu. Tvoří podle toho, co právě vidí ve své hlavě. A tam bývá svět mnohem barevnější a odvážnější než ten náš dospělý.

Rozumování, nad kterým srdce roztaje

Nejkrásnější jsou však jejich rozhovory.

Děti ještě neumějí své myšlenky uhlazovat tak, aby zněly rozumně, zdvořile nebo společensky vhodně. Řeknou věci tak, jak je vidí. Bez vytáček, bez postranních úmyslů a často s odzbrojující samozřejmostí.

Jejich úvahy někdy pobaví, jindy překvapí a občas člověka přimějí zastavit se nad něčím, co už dávno považoval za obyčejné.

Dětské rozumování má totiž zvláštní dar. Dokáže jednou větou převrátit dospělý svět vzhůru nohama – a ještě se u toho tvářit, že jinak to přece ani být nemůže.

Když je zase ticho

Po jejich odchodu se chalupa i dvůr náhle ztiší. Pastelky se uklidí, vajíčka mají spočítáno a Dolárek musí přijmout skutečnost, že dnešní velká návštěva skončila.

Zůstane po ní ale něco, co se uklidit nedá.

Trocha dětského smíchu, několik upřímných vět a dobrý pocit, že mezi sousedními vraty vede cesta, po které se stále chodí na návštěvu.

A to je v dnešní době možná vzácnější než všechna vajíčka v kurníku.