🐣 Když se návsí rozběhli koledníci

Velikonoční pondělí

Ještě včera se kolem svátečního stolu sedělo tišeji. Krájel se mazanec, rozdělovalo požehnané jídlo a chalupa prožívala velikonoční neděli v rodinném kruhu. Dnes už za dveřmi přešlapují první koledníci.

Představme si takové ráno v některé z našich starých chalup. Za malým oknem přibývá světla, v kamnech praská a na stole čeká miska barevných vajíček. Nejmenší hoch si cestou ještě opakuje koledu. Doma ji uměl celou, ale teď, když se dveře otevírají, se mu poslední veršík někam zatoulal.

Hospodyně počká. Vždyť také ona bývala malá.

A návsí se zatím nese další zavolání. Po dnech příprav, ticha a slavnostního zastavení přišlo pondělí, které patřilo návštěvám, obdarovávání a veselí. Chalupy otevíraly dveře a mezi nimi se znovu rozbíhal život.

Pondělí, kterému se říkalo červené

Velikonoční pondělí znali naši předkové také jako Červené pondělí. Jeho pojmenování připomínalo barvu vajíček, která patřila k tradičním velikonočním darům. Červené se připisovala ochranná moc, spojovala se se životem a láskou, v křesťanském výkladu také s Kristovou krví.

Pondělí přichází vždy po Božím hodu velikonočním, a proto nemá v kalendáři pevné místo. Může připadnout nejdříve na 23. března, nejpozději na 26. dubna.

V našich kopcích si k němu snadno představíme obojí: sluníčko na zápraží i poslední sníh ve stínu za stodolou. Jednou už zahrádka ukazovala první kvítky, jindy bylo ještě potřeba přitáhnout kabátek ke krku a dávat pozor na rozmoklou cestu.

Koledníci však měli své zastávky. A v chalupách na ně čekali.

S čerstvým proutím od dveří ke dveřím

K nejznámějším pondělním obyčejům patřila obchůzka s pomlázkou. V minulosti při ní mívali významnou úlohu svobodní mládenci.

Záleželo na tom, aby bylo proutí čerstvé. Podle lidové víry se jeho prostřednictvím měla na dívky a ženy přenášet svěžest a životní síla probouzející se přírody. Mladý prut představoval růst, zdraví a nový začátek.

Za tímto obyčejem můžeme zahlédnout prosté přání: aby člověk po zimě znovu pookřál, stejně jako strom, který vyhání první lístky.

Když si dnes z takového slavení něco neseme dál, může to být především hravost, přání zdraví a radost ze setkání. Taková, při které je dobře návštěvě i domácím a na kterou se potom s úsměvem vzpomíná.

U nás se chodilo na sekačku

Na Žďársku se pomlázce říkalo žíla a chodilo se na sekačku, také na šlahačku či šmerkust. Navštěvovaly se příbuzné, známé a kmotry; mládenci mířili za svými děvčaty. Koledovali malí hoši i dospělí muži.

Malovaná vajíčka znali na Žďársku jako malovny. Ve výslužce však mohly být také koláče, perníky, kousky mazance nebo peníze. Slovem pomlázka se označovala i samotná nadílka.

Právě taková stará slova dokážou přiblížit minulost skoro stejně jako zachovaný předmět. Člověk si představí, jak je někdo vyslovil u dveří, jak na ně odpověděla hospodyně a jak se o pár chalup dál ozvala znovu.

V každé obci mohlo něco znít trochu jinak. A každá rodina si uchovávala svou vlastní vzpomínku na to, kudy se chodívalo a u koho se člověk zdržel nejdéle.

První koledník na prahu

První návštěvník mohl mít zvláštní postavení. Připomíná se zvyk odměnit prvního koledníka nejštědřeji.

Hospodyně si od něj také mohla vypůjčit pomlázku a použít ji ve chlévě. Podle tehdejší víry mělo vyšlehání chránit hospodářská zvířata před nemocemi. Přání zdraví se tak vztahovalo i na tvory, na kterých záviselo živobytí domácnosti.

Představme si zatím malého kluka na zápraží. Pomlázku drží trochu slavnostně, trochu rozpačitě. Je první, ale ještě netuší, že právě proto dostane něco navíc.

Možná si bude večer pamatovat především to, že koledu nakonec odříkal bez jediné chyby.

Pro milého čekal bílý šátek

Některá návštěva měla docela osobní význam.

Na Žďársku připravovala děvčata svým milým výslužku do bílého, někdy vyšívaného šátku. Nechyběla červená vajíčka a od jednotlivých dobrot měl být sudý počet. Lichému počtu se připisovalo neštěstí v lásce; odmítnutí připravené pomlázky mohlo znamenat ukončení vztahu.

Kolik očekávání se mohlo schovat do pečlivě složeného šátku.

Představme si dívku, která ho ještě jednou rozváže, zkontroluje obsah a znovu zaváže rohy. Potom se zaposlouchá, jestli už za oknem neuslyší známé kroky.

Na Valašsku mohlo city prozradit také vajíčko s milostným nápisem. Darovaná skořápka tak nesla vzkaz, který se před ostatními vyslovoval těžko.

Na Vranovsku zase mohl mládenec přijatou koledu později oplatit perníkovým srdcem z pouti v Bítově. Velikonoční návštěva tak někdy měla pokračování ještě dlouho poté, co se poslední vajíčko snědlo.

Každý kraj slavil po svém

Pomlázka měla mnoho jmen i podob. Na Valašsku se říkalo šmigrúst, mrskačka nebo šibačka, spletenému proutí také tatar či korbáč. Vedle vrby se používal i jalovec.

Ani čas obchůzek nebyl všude stejný. Na Moravskokrumlovsku chodívali malí chlapci dopoledne, větší mládenci až odpoledne. Později se tam obchůzky časově spojovaly. Dnešní představa, že koleda musí všude skončit přesně v poledne, tedy nevystihuje všechny starší zvyklosti.

A někde k pondělním návštěvám pomlázka ani nepatřila. Prachatické muzeum připomíná místní tradici chození "na červená vejce", při které se obešli bez ní.

Když tedy posloucháme vzpomínky pamětníků, stojí za to nechat každému jeho vlastní podobu svátků. Věta "u nás se to dělávalo takhle" může být přesnější než dlouhé vyprávění o tom, jak se slavilo všude.

Voda čekala také na chlapce

K pondělním obyčejům patřilo místy polévání vodou. Ani tady však neplatilo jediné rozdělení rolí.

Na Žďársku a Velkomeziříčsku je doložená polejvačka, při které se během obchůzky polévali chlapci, aby byli čerství.

Na Valašsku zase voda mířila na děvčata a připisoval se jí očistný význam. Tamní tradice znala také robskou mrskačku: v pondělí odpoledne nebo v úterý přicházely na řadu ženy a dívky, které vyšlehaly muže a chlapce.

Velikonoční veselí tedy mohlo pokračovat výměnou rolí. Kdo ráno obcházel chalupy, nemusel mít ještě zdaleka vyhráno.

Když se vajíčka kutálela ze stráně

Odpoledne patřilo místy také hrám s vykoledovanými vejci.

Na Hlinecku se při jedné z nich srovnala vajíčka jednotlivých hráčů na mírném svahu za prut. Když se zvedl, rozkutálela se dolů. Komu se vejce dostalo nejdál, získal ostatní. Podle zaznamenané podoby hry bylo možné vykoupit se krejcarem a pokračovat.

Známé bylo také sekání mincí do skořápky vařeného vejce.

Snadno si představíme hlouček na mezi. Jeden napjatě sleduje svoje vajíčko, druhý se směje a třetí už vysvětluje, že právě jeho místo na svahu nebylo spravedlivé.

Na chvíli rozhodovalo o velikonočním štěstí docela obyčejné kutálení po trávě.

Koleda pro společnou muziku

Vykoledovaná vejce nemusela zůstat jednotlivým koledníkům. Na Znojemsku se při společných obchůzkách chasy sbírala i do velkého koše. Část mohla být prodána a výtěžek posloužil k uspořádání taneční zábavy. Jindy se z vajec připravila společná večeře v hospodě.

Ve východočeském prostředí se připomíná pondělní večer jako čas první taneční zábavy po masopustu. Po postním ztišení se znovu rozezněla muzika.

Drobné dary od jednotlivých dveří se tak proměnily ve společný večer. Někdo přispěl několika vejci, jiný přidal víc — a nakonec z toho byla příležitost sejít se.

Památka na koledu nad stolem

Jedna zvlášť půvabna vzpomínka z Rožnova:

Chlapci při pojídání vykoledovaných vajec opatrně odstranili jen vršek skořápky a obsah vybrali, aby malovaná část zůstala zachovaná. Prázdné skořápky potom zavěsili na hvězdu z tenkých dřívek a tu pověsili nad stůl.

Památka na koledu tam zůstávala až do svatodušních svátků. Tehdy vajíčka vystřídala papírová nebo dřevěná holubička.

Představme si, jak se taková lehká ozdoba nepatrně pohne pokaždé, když někdo otevře dveře. Venku už dávno přibylo zeleně, na zahradě čeká práce, ale nad stolem se ještě připomíná velikonoční ráno.

Někdo si dal záležet na malování. Jiný si dal záležet, aby dar nezničil.

Za posledním koledníkem

K večeru si můžeme naši chalupu představit zase klidnější. Na lavici leží odložená pomlázka, v misce zůstalo několik vajíček a dítě už poněkolikáté přepočítává svou koledu. Hospodyně sklízí ze stolu a vzpomíná, kdo všechno dnes přišel.

Na malého, který zapomněl říkanku. Na souseda, který se zdržel na kus řeči. Na někoho, koho už dlouho neviděla.

Pondělním večerem se lidé přibližovali všedním povinnostem, ale v církevním kalendáři velikonoční čas pokračoval. Velikonoční doba trvá padesát dní, až do Letnic, slavnosti Seslání Ducha svatého.

A něco z pondělního dne mohlo zůstat i v docela obyčejné světnici. Malovaná skořápka. Složený bílý šátek. Vzpomínka na návštěvu, která potěšila.

Právě v tom může mít velikonoční pondělí své místo i dnes. V otevřených dveřích, v připraveném daru a ve chvíli, kterou věnujeme druhému člověku.

Za posledním koledníkem zaklapnou vrátka. Na zápraží utichnou kroky a v chalupě ještě chvíli zůstane jeho hlas — spolu s vůní mazance a jarním světlem, které se malým oknem položilo na stůl.