🌿 Když se nad návsí vztyčila májka

Máje a májové obyčeje

Na kopci ještě ležely zbytky popela po večerním ohni, ale mezi chalupami už začínal jiný příběh.

Vysoko nad střechami se zelenala špička stromu. Pod ní visel věnec a z něho splývaly barevné pentle. Stačil lehký vítr, aby se zatřepotaly a přitáhly pohled každého, kdo vyšel ze dveří.

Májka stála.

Po všem tom vybírání, přivážení, chystání a zvedání se konečně tyčila nad vsí. Chasníci si mohli narovnat záda, děvčata prohlédnout svou práci na věnci a děti zaklonit hlavy tak hluboko, až jim málem spadly čepice.

Do vsi přišel máj. A bylo ho vidět už zdaleka.

Strom, který patřil celé vsi

Májka, máj či májový strom — pojmenování se trochu měnila, ale zelený vršek nad dlouhým kmenem byl dobře známým znamením jarních slavností.

Májový strom se spojoval se životem, růstem a hojností. Přisuzovala se mu také ochranná moc nad obcí, v níž byl vztyčen. 

Mezi starými chalupami musel působit slavnostně. Vyčníval nad ploty i střechy a vybízel člověka, aby se na okamžik zastavil a podíval vzhůru.

Nejčastěji se máje vztyčovaly v předvečer prvního května, někde přímo na prvního máje. Podoba i průběh obyčeje však závisely na kraji a místní tradici. 

A tak zatímco se někde ještě scházeli u filipojakubského ohně, jinde už byla májka na svém místě a chasníci přemýšleli, jak ji přes noc uhlídají.

Než se pentle dostaly nad střechy

Postavit májku znamenalo mnohem víc než přinést strom.

Nejdřív bylo třeba vybrat vhodný kmen: rovný, vysoký a pevný. Některé máje se sestavovaly ze dvou částí — dlouhého kmene a zvlášť připevněného zeleného vršku.

Korunka a věnec dostávaly slavnostní výzdobu. Používaly se stuhy, šátky, papírové proužky i květy. Někde se pod vrcholek zavěšovala také láhev pálenky. 

Představme si přípravu na dvoře: kmen ještě leží na zemi, kolem něho kousky kůry a hobliny. Opodál se rovnají pentle, někdo přidržuje věnec a jiný ustupuje o krok, aby posoudil, jestli je ozdob dost.

Dokud strom leží, dosáhne na jeho vršek každý. Za chvíli už bude všechna ta barevná práce vysoko nad hlavami.

Teď všichni společně

Samotné vztyčování vyžadovalo sílu i souhru. Dříve pomáhaly žebříky a dlouhé tyče, někde opatřené smyčkami lana. Strom se postupně zvedal a usazoval do připravené jámy. 

To byla chvíle, kdy i hovorní přihlížející nejspíš ztichli.

Jeden povel, další zabrání, pomalu výš. Zelená špička se odlepovala od země a pentle, které ještě před okamžikem ležely v trávě, se poprvé rozběhly větrem.

A když májka konečně stála rovně, bylo nač být pyšný.

Vždyť ji viděla celá ves.

Pod oknem jedné dívky

Vedle velké obecní máje se stavěly také menší májky před domy, kde žila svobodná děvčata. Mohly být milostným vzkazem od konkrétního mládence, jinde patřily k poctě dívkám na vdávání. Na Těšínsku je doložena také májka před domem budoucí ženy jako veřejné vyjádření vážného úmyslu. 

V Pojizeří se připomínají malé májky z mladých břízek ozdobených stužkami. 

Taková břízka u plotu toho mohla povědět mnoho, přestože nevyslovila jediné slovo.

Děvče ráno odhrnulo záclonku — a před stavením stálo zelené překvapení. Kdo je přinesl? Kdo pomáhal? A kdo všechno to už ví?

Na poslední otázku se ve vsi patrně nemuselo dlouho čekat.

Také v našem širším kraji mají podobné obyčeje svou stopu. Připomíná se zasazování májek před domy děvčat a ve Světnově na Žďársku i obyčej zvaný vytloukání důlků.

Jsou to jen krátká slova ve starém popisu. Přesto nás přivádějí docela blízko — před známé chalupy, k plotům a cestám, po kterých se chodí dodnes.

Když se láska prozradila cestičkou

Májové obyčeje uměly být něžné i škádlivé.

K jejich rozpustilé stránce patřilo vysypávání cestiček vápnem mezi domy dvojic, které svůj vztah dosud nepřiznaly. 

Co se dva snažili uchovat v tajnosti, to za ně mohla přes noc prozradit bílá pěšinka.

Ranní cesta pro vodu pak nabízela víc podívané než jindy. Někdo se usmál, někdo dělal, že nic nevidí, a někdo už spěchal povědět sousedce, kudy letos vede májová láska.

Ne všechny vzkazy však byly laskavé. Známy jsou také hanlivé máje, zdobené například starými botami nebo hrnci. I takovou tvář mělo vesnické škádlení a tomu, komu bylo určeno, mohlo přinést hodně trápení. 

Postavit nestačilo. Ještě uhlídat!

S večerem práce chasníků nekončila.

Májku bylo třeba střežit před přespolní mládeží, která se ji mohla pokusit podříznout nebo odnést. Přijít o ni znamenalo potupu. Někde se hlídalo první noc, jinde déle; na Valašsku je doloženo střežení po celou dobu, kdy máj stál. 

Ve dne vypadalo všechno jednoduše. Májka pevně stála, kolem chodili lidé a nikdo se netvářil, že by na ni měl zálusk.

Jenže pak se setmělo.

Za plotem něco zašustilo. Na cestě se ozval krok. Hlídači zpozorněli a každý stín najednou mohl být někým od vedlejší vsi.

Ráno se pak nepočítalo jen to, zda strom stojí. Počítalo se i vítězství: uhlídali jsme ji!

Když si děvčata poroučela tanec

K jarnímu veselí na Hlinecku a Horácku patřily také slavnosti nazývané věneček a kytka či kytička. Jejich termíny a podoba se místně lišily; nemusely připadat právě na prvního máje. K vyprávění o jarním setkávání mládeže však patří docela přirozeně. 

Při věnečku měla hlavní slovo děvčata. Zábavu pořádala a přebírala při ní práva chasníků: sama si brala hochy k tanci, někde za ně i platila.

Děvčata se scházela u některé družky a pletla věnce. Tančírnu zdobilo chvojí a kolem lamp se zavěšovaly papírové řetězy. Ve Vojtěchově a jinde se pekl veliký koláč posypaný perníkem a cukrem, ozdobený smaženými ozdobami. 

To už si můžeme představit docela živě. V chalupě voní pečení, na stole přibývá zelených větviček a mezi prací se probírá, kdo asi přijde.

A také koho si která vezme k tanci.

Tentokrát přece nemusí čekat, až si někdo všimne jí.

Věnec na dveřích hostince

Ve Studnicích a jinde mělo zahájení věnečku svůj malý obřad. Děvčata se shromáždila před hostincem a jedna z nich předávala mládenci zelený věnec. V proslovu chlapce vybízela, aby s nimi až do rána vesele tančili.

Mládenec odpověděl, muzikanti zahráli a věnec se zavěsil na dveře hostince. Teprve potom se vstupovalo dovnitř.

Chasníci zase pořádali vlastní zábavu zvanou kytka, při níž platili hudebníky a volili si tanečnice.

Zelený věnec tak nebyl pouhou ozdobou. Patřil k pozvání, ke slavnostnímu začátku i k tomu příjemnému očekávání, které bývá těsně před první muzikou.

Ani kácení nebylo obyčejné

Máj často zůstával na místě po celý květen. Na jeho konci, někde až začátkem června, přicházelo slavnostní kácení.

Na Valašsku je doprovázely průvody, scénky a zábava. Někde se chlapci snažili získat praporek z vrcholu; pokud se jej zmocnili přespolní, místní jej museli vykoupit. Jinde se zase o vršek ucházela děvčata — podle pověry se ta, která jej získala, měla do roka vdát. 

Kolem máje se mohlo rozehrát i celé vesnické divadlo.

Rožnovské muzeum popisuje maskované dřevaře, pytláky či zloděje, kteří se s dřevěnými pilami a sekerami pokoušeli strom skácet. Hajní, revírníci nebo policajti jim v tom bránili a další postavy se do jejich počínání pletly. Než se přistoupilo k opravdovému kácení, bylo dost času na dohadování, žerty a smích. 

Kdo uměl dobře promluvit a pohotově odpovědět, ten měl před celou vsí svou chvíli.

Malý májíček šel ještě k muzice

Skácením velkého stromu slavnost končit nemusela.

V rožnovském popisu následuje průvod s děvčaty, která nesou malý zelený májíček ozdobený pentlemi a cukrovinkami. Za doprovodu muziky se přechází do hospody. Tam se stromek zavěsí pod strop a o půlnoci slavnostně vydraží. 

Venku už velká máj ležela na zemi, ale její malý zelený příbuzný měl večer teprve před sebou.

Pod ním se tančilo, povídalo a možná i domlouvalo něco, co se za pár dní znovu prozradilo pohledem přes plot.

Máj pro dva

K dnešnímu prvnímu máji patří také polibek pod rozkvetlým stromem. Vedle společného veselí na návsi má své místo tichá chvíle pro dva. 

Tady v kopcích si ovšem jaro vede vlastní kalendář. Někdy už jsou zahrady plné květů, jindy se poupata teprve odhodlávají otevřít.

Na malé zastavení vedle milého člověka však nemusí být zahrada v plném květu.

Stačí vyjít ven, chvíli nikam nepospíchat a nechat práci za dveřmi chalupy.

Když se vesnice podívá vzhůru

Májka dokáže proměnit docela obyčejné místo.

Tam, kudy se chodí do práce, k sousedům nebo na nákup, najednou stojí strom s věncem a pentlemi. Připomíná ruce těch, kteří jej chystali, společné zabrání při zvedání i noc, kdy se pod ním někdo snažil neusnout.

Ve větru se pohupují stuhy. Podél plotů přibývá zeleně a večery nad chalupami se pomalu prodlužují.

Někde už se chystá muzika. Jinde se děvče u okna ještě jednou podívá na malou břízku před domem.

A člověk, který jde kolem, na okamžik zvedne hlavu a usměje se.

Už je zase máj.