🐣 Když se na skořápky psalo jaro

Kraslice — malovaný dar, přání i tiché vyznání

Na stole leží několik vajíček. Ještě před chvílí byla docela obyčejná, taková, jaká hospodyně přinášela z kurníku v zástěře. Teď se kolem nich shromáždily barvy, kousek vosku a všechna trpělivost, kterou si člověk dokáže najít uprostřed svátečních příprav.

Představme si světnici staré chalupy. U malého okna sedí žena, v dlani opatrně otáčí vejcem a přidává další drobný lístek. Vedle ní se naklání děvčátko. Chtělo by to také zkusit, ale pokaždé nabere příliš mnoho vosku.

"Pomalu," řekne maminka. "Vždyť nám neuteče."

Venku možná ještě leží sníh ve stínu za stodolou. Na skořápce však už rozkvétá první květ.

Tak si můžeme představit chvíli, kdy vznikal velikonoční dar. Malý, křehký a připravený pro někoho, na koho se při práci myslelo.

Život schovaný pod skořápkou

Vejce se v lidové představivosti spojovalo se zrozením, plodností a novým životem. Křesťanství v něm našlo také podobenství vzkříšení.

Zdobená vejce mají na našem území dlouhou historii. 

V malé skořápce se potkávala potrava, naděje na pokračující život i sváteční obdarování. Když vejce dostalo barvu a vzor, přibyl k tomu ještě čas lidských rukou.

Právě ten dělal z obyčejného vajíčka osobní dar.

U nás se malovaly malovny

Na Horácku se velikonočním vajíčkům říkalo malovny a jejich zdobení se označovalo jako rejsování. Vedle červené se uplatňovala také žlutá, zelená, hnědá a další barvy.

To slovo má v sobě něco důvěrně domácího. Malovna. Člověk za ním skoro vidí misku postavenou na kraji stolu a ruku, která vybírá vajíčko pro konkrétního návštěvníka.

Jedno pro malého koledníka. Druhé pro souseda. A jedno, na kterém se pracovalo o něco déle, zatím zůstane stranou.

Když barvu dávaly slupky a dřevo

Dnešní sáček s barvou dokáže práci usnadnit. Dříve se však odstíny získávaly také z rostlin, slupek a kůry.

Vedle domácích surovin se používala i dovážená barviva. Na Valašsku znali červené barvířské dřevo pod jménem březulka. Červené se připisovala ochranná moc a spojovala se se životem, v křesťanském výkladu s Kristovou krví.

Představme si hrnec cibulových slupek a netrpělivé čekání, jaký odstín se tentokrát podaří. Jedno vejce bude světlejší, druhé tmavší. Každá skořápka přijme barvu trochu jinak.

I v tom je půvab ruční práce. Člověk se snaží postupovat stejně, a přece před sebou nakonec nemá dvě docela shodná vajíčka.

Lístek, který po sobě nechal stopu

K působivým způsobům zdobení patřilo přiložení rostlinného lístku ke skořápce a jeho pevné ovázání před barvením. Zakryté místo zůstalo světlejší a po odstranění rostliny se objevil její obrys.

Jaro se tak na vajíčko dostalo docela doslova.

Drobný lístek na chvíli přitisknutý ke skořápce zanechal jemnou kresbu. Lidské ruce mu pomohly otisknout se na předmět, který měl za několik dní putovat do něčí dlaně.

Když vosk schovával budoucí vzor

Jednou z tradičních technik je vosková batika. Vosk zakryje místa, která si mají při dalším barvení uchovat dosavadní odstín. U vícebarevných kraslic se kreslení a barvení opakuje.

Jinou podobou zdobení je voskový reliéf. Při něm nanesený barevný vosk na skořápce zůstává a vytváří vystupující ornament. Obě techniky mohou na první pohled působit podobně, ale každá vzniká jiným způsobem.

Zelové kraslice ze sváteční kuchyně

Zvláštní jméno mají zelové kraslice. Se zelím skutečně souvisejí: při jejich dokončování se používala šťáva z kysaného zelí.

Kyselá lázeň působila na místa nechráněná voskem a pomáhala vytvořit výsledný dekor. 

Je to pěkné připomenutí vynalézavosti domácností. Surovina ze spíže našla uplatnění také při zdobení velikonočního daru.

Člověk si skoro představí dětské překvapení: že by se taková krása mohla zrodit i s pomocí něčeho, co zná ze soudku se zelím?

Jemná čára na tmavé skořápce

Při vyškrabování vzniká světlý ornament odstraňováním barvy z povrchu vejce.

Po první světové válce se rozvinulo také kolorování vyškrábaných vzorů. Práce měla několik fází a do jednodušších úkonů se zapojovali mladší členové rodiny nebo pomocnice krasličářek.

Představme si opatrně vedenou linku kolem okvětního lístku. Stačí nepatrné uklouznutí a stopu už nelze vzít zpátky.

Taková kraslice v sobě uchovává soustředění. Kdo ji drží v ruce, vidí výsledek; drobné pohyby, které mu předcházely, si musí domyslet.

Sláma, která se proměnila ve zlato

Kraslice se zdobily také drobnými kousky slámy. Na tmavé skořápce vynikne její světlý lesk a poskládané tvary připomínají jemnou zlatavou mozaiku.

Než se však první kousek přilepil, bylo potřeba připravit materiál. 

Díváme-li se na hotové vajíčko, vidíme až poslední část práce. Předcházelo jí chystání materiálu, třídění, stříhání a zkoušení, které dílky k sobě přiložit.

Ze stébla, které vyrostlo na poli, se stal sváteční ornament. Stačilo ho vzít do trpělivých rukou.

Měkká rostlinná duše a vajíčka na pověšení

Dalším materiálem byla světlá rostlinná dužina, známá při zdobení jako jezerní sítina. Lepila se do stáčených ornamentů a mohla se kombinovat s barevnými textiliemi. Místy se této práci říkalo šáškování.

Takto zdobená vejce měla také zvláštní použití. Zavěšovala se ke stropním trámům, tvořila součást ozdobných holubiček a někde sloužila dětem jako chřestítka. Tato technika měla své krajové rozšíření; nepatřila automaticky do každé chalupy.

Představme si světlý ornament a mezi ním malé barevné plošky látky. Ozdoba se lehce pohne, když někdo otevře dveře.

Také skořápka mohla dostat místo nad stolem a provázet rodinu ještě dlouho po svátečních dnech.

Co vajíčko vyprávělo

Barvy a vzory mohly nést přání i osobní vzkaz. Například srdce jako znamení lásky a holubici jako znamení věrnosti. Významy ornamentů se ovšem kraj od kraje lišily. Každý starý vzor proto nemá jediný, všude platný výklad.

Někdy pomohl nápis:

"Vajíčko malé, láska veliká."

Ale také rozvernější připomenutí:

"Kůlaj sa vajíčko podle vody, enem sa nestavuj do hospody."

Na jedné skořápce tedy čekalo vyznání, na druhé malé napomenutí.

Představme si okamžik, kdy děvče sáhne do misky a jedno vajíčko vloží mládenci do dlaně. Ten si přečte několik slov, potom se podívá na ni.

Některé zprávy nepotřebovaly dopis ani obálku.

Sešit plný veršovánek

Vedle milostných vzkazů se objevovaly pozdravy, vlastenecké náměty i písňové texty.

Zdobení přinášelo ženám také možnost přivýdělku. Kraslice putovaly v košících do okolních obcí a prostřednictvím obchodnic i na vzdálenější trhy.

Za velikonočním darem tak někdy stály hodiny práce ženy, která znala desítky vzorů a dokázala vyhovět rozmanitým přáním.

Její rukopis mohl cestovat mnohem dál než ona sama.

Plné vejce a křehká památka

Starší obdarování se spojovalo především s plným vejcem. Zdobení vyfouknutých skořápek se výrazněji prosazovalo také s výrobou na prodej a přepravou do vzdálenějších míst. 

Některé památky zůstaly přímo v rodinách.

Možná i vy máte krabičku, kterou otevíráte jen jednou za rok. Pod ubrouskem leží několik lehounkých skořápek. Opatrně je vytahujete jednu po druhé a u některé se pokaždé řekne:

"Tu malovala ještě babička."

V tu chvíli držíte v ruce také vzpomínku na její ruce.

Malý kousek našich kopců

Náš kraj přidal k velikonočním vajíčkům své zvláštnosti. Ve dvacátých a třicátých letech 20. století se na Žďársku při zdobení uplatňovaly obrázky z výrobků místního Amylonu. Sklářské hutě v okolí Žďáru, například v Herálci, vyráběly na přelomu 19. a 20. století také vejce skleněná.

Vedle starých ornamentů se objevovaly nové nápady a vedle slepičí skořápky také práce sklářských rukou.

Tradice se měnila spolu s lidmi, kteří ji nesli dál. Každá doba k ní něco přidala a něco z předchozích časů opatrovala.

Co si předají ruce

Umění zdobit kraslice pokračuje díky lidem, kteří své znalosti předávají dál. 

Vraťme se tedy k našemu pomyslnému stolu ve světnici.

Děvčátko dostalo do ruky další vajíčko. První pokus se příliš nepovedl, na druhém už je několik docela pěkných teček. Maminka se podívá a posune k němu misku s hotovými kraslicemi.

Jednou možná bude právě tohle dítě ukazovat někomu dalšímu, jak vejce držet, jak jím otáčet a proč na něj netlačit.

Na stole zůstane trocha vosku. Na prstech barva. A v paměti chvíle, která se nedá uložit do žádné krabičky, přesto vydrží celé roky.

Venku se jaro teprve rozkoukává. Na malé skořápce už však rozkvetlo — a někdo ji opatrně odkládá stranou, protože právě tahle bude pro člověka, na kterého při malování myslel.