🔥 Když se na kopcích rozhořely ohně

Filipojakubská noc — z 30. dubna na 1. května

Poslední dubnový večer se pomalu snášel na chalupy. Cesty za humny potemněly, les na obzoru zmodral a od země už táhl chlad. Jaro sice otevřelo zahrady a probudilo louky, ale tady v kopcích se ještě nevyplatilo odkládat teplý šátek.

Na návrší se scházeli lidé. Někdo přinesl náruč dřeva, jiný se zastavil cestou od stavení. Děti vyhlížely první plamen a dospělí ještě chvíli rozmlouvali, než se oheň rozhořel a posvítil jim do tváří.

Dole ve vsi zůstaly zavřené chlévy, uklizené dvory a za některými dveřmi drobná ochrana, které by si cizí člověk sotva všiml.

Začínala noc, o které se vyprávělo se zvláštním respektem. Noc, kdy prý nebylo radno věřit každému stínu za vraty.

Noc se jmény dvou světců

Filipojakubská noc dostala jméno podle apoštolů Filipa a Jakuba, jejichž společný svátek býval ve starém církevním kalendáři 1. května. Poslední dubnový večer byl jeho předvečerem.

Dnes se jejich svátek v římskokatolickém kalendáři připomíná 3. května, ale pojmenování noci zůstalo. Uchovalo se v něm malé zastavení starého času — podobně jako v pranostikách, které stále počítají rok podle světců, ačkoli už jejich jména v dnešním kalendáři někdy hledáme jinde. 

Když šlo o mléko i o chleba

Podle lidové víry získávaly této noci čarodějnice zvláštní moc. Mohly prý uškodit dobytku, odejmout kravám mléko nebo připravit hospodářství o užitek. V představách lidí se scházely na kopcích a rozcestích a vydávaly se škodit do cizích stavení. 

Za těmito vyprávěními můžeme tušit docela obyčejnou lidskou starost. Kráva ve chlévě znamenala mléko pro děti, máslo a obživu. Obilí na poli bylo příslibem chleba na další zimu. Když se přestalo dařit, nebyla to malá nepříjemnost, nad kterou se mávlo rukou.

A tak se člověk snažil udělat všechno, co znal. Opatřit hospodářství, pomodlit se, zavřít vrata — a pro jistotu přidat i to, co mu kdysi poradila matka nebo bábina.

Nejdřív zamést dvůr

K přípravám na tuto noc patřil také úklid. Zaznamenána je i ochrana pomocí drnů s trním a vloženým vejcem. 

Než se tedy večer na kopci rozsvítil oheň, mohlo být kolem chalupy ještě dost práce. Zamést, poklidit, zkontrolovat zvířata a obejít stavení.

Takové večerní obcházení mělo jistě svou váhu. Člověk se zastavil u všeho, na čem mu záleželo, a chtěl mít před nocí pocit, že nic nezanedbal.

Přes tento práh nesmíš

Zvláštní pozornost patřila prahům. Tvořily hranici mezi bezpečím domova a světem venku.

Někde se na ně pokládaly travnaté drny nebo sypal písek. Čarodějnice prý musela přepočítat všechna stébla či zrnka, než směla dál. A než by takovou práci dokončila, nastalo by ráno a její moc by pominula. Jinde se do cesty stavěly zkřížené vidle či hrábě. 

Na Velkomeziříčsku se připomíná také sypání máku nebo krupice před dveře chléva. Podle zaznamenané pověry musela čarodějnice nejprve posbírat všechna zrníčka.

A kdo chtěl mít ráno znamení, zda se dovnitř přece jen dostala, mohl podle jiné pověry zapíchnout do obou stran zárubně jehly s nitěmi a jejich konce svázat. Pokud byly nitě ráno přepálené, vykládalo se to jako stopa po noční návštěvě. 

Je v tom zvláštní půvab starých představ: i proti obávaným kouzlům mohl stát docela nepatrný kousek louky, hrst zrníček nebo tenká nit.

Zelená stráž u chalupy

K ochraně sloužily také větvičky. Starý národopisný přehled připomíná ratolesti zastrčené do střechy, vrbové haluzky i kliky ovázané lipovým lýčím. 

Jinde se za okna, dveře a vrata zastrkovaly větvičky černého bezu. Měly dům ochránit před čarodějnicemi. 

Každý kraj měl své obyčeje a ani sousední chalupy nemusely dodržovat všechno stejně. Někde zůstala za dveřmi posvěcená větvička, jinde hospodář spoléhal na drn u chléva.

Domov dostával na jedinou noc drobnou zelenou stráž.

Co se vyprávělo kolem Svratky

Také z našeho širšího kraje se dochovaly pozoruhodné zápisy.

Připomíná se obyčej ze Svratouchu: před východem slunce se na každý práh chléva pokládal drn a tři hrsti písku.

Na Hlinecku se večer dávalo seno do zahrady, aby na ně napadala rosa. Ještě před východem slunce je dostal dobytek; podle tehdejší víry mu mělo zajistit užitek.

Rosa však mohla v představách lidí hojnost také odnášet. Vypráví se o ženách, které táhly plachty po orosené trávě a získanou vodu vymačkávaly kravám do žlabu, aby více dojily. Jiným takovým ženám se naopak přičítalo, že sbíráním rosy berou užitek z cizích polí a hospodářství.

K ochraně úrody patřily také posvěcené kočičky stavěné do rohů polí. 

Oheň na návrší

Zlé síly se zaháněly také hlukem. Ozývalo se práskání bičem, místy i střelba. Na vyvýšených místech hořely ohně a ve starých popisech najdeme rovněž zapálená březová košťata vyhazovaná do vzduchu. K obyčejům patřilo i přeskakování ohně. 

Dnešní slavnost si však nemůžeme beze změny přenést do libovolně dávné minulosti. Dokladů o starších filipojakubských ohních je málo a jejich širší rozšíření v českých zemích sledujeme zejména v 19. století. Někde si přitom větší význam uchovávaly až červnové ohně svatojánské. 

Také obyčeje putují krajinou. Někde se ujmou, jinde promění a časem k nim přibude něco, co předchozí generace ještě neznala.

A děvčata myslela na ženicha

Poslední dubnová noc neměla jen vážnou tvář. Staré národopisné záznamy ji připomínají také jako noc věštebnou. Děvčata se pomocí různých čar snažila zjistit, kdy se vdají a jakého dostanou ženicha. 

Zatímco hospodyně přemýšlela, zda je dobře opatřený chlév, její dcera mohla mít docela jiné starosti.

Třeba jestli se ten mládenec od vedlejší vsi zase objeví. Jestli si u ohně stoupne právě vedle ní. A zda se letos o máji konečně něco dozví i bez věštění.

Co večer zůstalo venku…

K noci patřilo také vesnické škádlení.Je zaznamenán zvyk zvaný koráb: neuklizené nářadí a hospodářské potřeby se přemísťovaly na obtížně dostupná místa, například na střechu nebo na vor doprostřed rybníka. Majitelé je pak za všeobecného pobavení získávali zpátky. 

Ráno tak člověk nemusel pátrat po čarodějnici. Někdy stačilo podívat se, kdo ze sousedních chasníků se nejvíc usmívá.

Když oheň svolá sousedy

Dnes se poslední dubnový večer scházíme u ohňů především pro radost. Někde přijdou děti v čarodějnických převlecích, jinde se sejdou sousedé, opečou si špekáčky a zůstanou povídat dlouho do večera. Někdejší ochranný obyčej se proměnil ve společenskou slavnost. 

Oheň přitom stále umí svolat lidi na jedno místo. Zahřeje ruce, posvítí do tváří a mezi praskáním dřeva nechá doznít rozhovory, na které přes den nebyl čas.

Potom začne pomalu dohořívat.

Lidé se rozejdou po cestách k chalupám, na návrší zůstane poslední žár a nad loukami se usadí chlad. Doma ještě někdo přiloží do kamen a pověsí šátek na své místo.

Duben za sebou tiše zavře dveře.

Ráno už bude máj.

A někde mezi staveními se ve větru poprvé zatřepotají barevné pentle.