🐣 Když se jaro neslo do vsi

Smrtná neděle

Zima se v našich kopcích nikdy neloučila najednou. Na slunné stráni už vykukovala tráva, ale za stodolou pořád ležel sníh. Ze střech kapalo, cesty měkly a potok pod chalupami dostával silnější hlas. Ráno ještě štípal mráz do tváří, odpoledne už člověk na zápraží na chvíli nastavil obličej slunci.

V chalupách se vyhlíželo jaro. Nejen kvůli teplu a světlu. Také kvůli zelené pastvě, nové úrodě a všemu, co mělo po dlouhé zimě znovu ožít.

A pak přišla neděle, kdy se zimě vyšlo naproti.

Dostala slaměné tělo, sukni a šátek. Děvčata ji zvedla na tyči a vydala se s ní mezi chalupami.

Ze vsi se nesla smrtka.

A zpátky se mělo přinést jaro.

Neděle dva týdny před Velikonocemi

Smrtná neděle je pátou nedělí postní. Přichází čtrnáct dní před Božím hodem velikonočním, a protože se datum Velikonoc mění, nemá ani ona v kalendáři pevné místo. Může připadnout na dobu od 8. března do 11. dubna.

Někdy ji tedy provází první kvítí, jindy se průvod ještě vydává mezi sněhovými závějemi.

Nejznámějším obyčejem tohoto dne bylo vynášení smrti a přinášení nového léta. Nejčastěji se spojovalo právě se Smrtnou nedělí, ale místy se konalo také o Družebné nebo Květné. Staré zvyky zkrátka neměly všude stejný pořádek.

Pochmurné jméno neděle přitom skrývalo docela nadějné přání: aby skončilo to těžké a začalo něco nového.

Když smrt dostala sukni a šátek

Morana, Morena, Mařena, Smrtka, Smrtholka nebo Smrtolka. Jmen měla dost a v každém kraji se některé vyslovovalo trochu jinak.

Její tělo bývalo ze slámy připevněné na dřevěnou tyč nebo na dvě zkřížené hůlky. Dostala hlavu, ženské oblečení a někde také namalovaný obličej.

Často se oblékala do obnošených šatů. Kolem krku jí mohl viset náhrdelník z prázdných šnečích ulit nebo vyfouknutých vajec. Suchá sláma a prázdné schránky připomínaly něco, v čem už není život.

Neplatilo to však všude stejně. Na Znojemsku jsou doložené také smrtky v bílých sukýnkách, dětské košilce, čepičce nebo v místním kroji. Někde jim obličej dokonce vyšili do plátna.

Představme si tu přípravu v chalupě. Na lavici leží šátek, na podlaze zůstalo několik stébel. Jedna dívka přidržuje postavu, druhá utahuje provázek. Chvíli se přou, jestli má smrtka hlavu rovně, a za dveřmi už někdo netrpělivě přešlapuje.

Z obyčejné slámy a několika kusů látky vzniká postava, která má odnést mnohem víc, než sama váží.

Od chalupy k chalupě

Obchůzka bývala především dívčí záležitostí, i když složení průvodů se místně proměňovalo.

Nešlo jen o cestu k nejbližšímu potoku. Někde děvčata nejprve obcházela jednotlivé domy, zpívala a dostávala drobné dary.

Na Znojemsku měly průvod na starosti nejstarší dívky. Říkalo se jim například párovačky nebo poručnice. Dohlížely na menší děti a po obchůzce rozdělovaly výslužku. Hospodyně dávaly vejce, mouku, peníze či jiné potraviny. Jinde si děti vyprošovaly mouku na křehoučky, tedy boží milosti.

Za zpěvem se otvíraly dveře. Hospodyně vyšla na práh, na chvíli odložila práci a podívala se, jak se děvčata letos vystrojila.

Jaro tak nevstupovalo do vsi jen přes pole. Přicházelo také po cestě mezi domy a na okamžik spojovalo sousedy, kteří měli jinak každý své starosti.

Smrtka, kterou si lidé pochovali

Některé místní podoby obyčeje nás dnes překvapí.

V Dolních Dubňanech nosila jedna dívka Smrtolku zavinutou v peřince. V jednotlivých domech ji nechávaly obyvatelům pochovat — jako součást přivítání jara. Ve Višňovém zase smrtku kropili vodou; tento úkon se spojuje s představami očisty nebo přivolávání potřebného deště.

Právě takové drobnosti připomínají, že lidová tradice nebyla jediným návodem platným pro všechny vesnice.

Někde působila smrtka hrozivě, jinde téměř jako zvláštní panenka. Podstatný nebyl její dokonalý vzhled, ale to, co pro účastníky představovala.

Za poslední chalupu — a pryč

Nakonec přišla chvíle odnést smrtku ven ze vsi.

Za poslední stavení, pryč od světnic, chlévů a zahrad. Tam, kde už měla skončit její cesta mezi lidmi.

Způsob rozloučení se lišil. Někde ji vhodili do tekoucí vody, jinde spálili. V některých místních podobách se oba úkony spojovaly; jinde se dochovaly další způsoby jejího zničení. Nebyl to jeden dlouhý obřad, při kterém by se muselo vykonat všechno. Každá obec měla svůj zvyk.

Na Hlinecku mladá děvčata vynášela smrtku za vesnici a házela ji do potoka. Symbolicky se tak loučila s dlouhou zimou.

Voda byla studená, břeh rozměklý a proud silnější než v létě. Slaměná postava se na chvíli pootočila, sukně se položila na hladinu a potom ji potok začal odnášet.

Děti za ní ještě hleděly.

S ní mělo odejít všechno, čeho už bylo dost.

Aby odešly také nemoci a neštěstí

Vynášení smrti nesouviselo pouze s počasím.

V lidových představách mělo pomoci odvrátit také nemoci, neúrodu a další pohromy. V dobách epidemií se do něj promítalo přání vyhnat smrt z obce. Postupně se prolínala ochranná představa s vítáním jara a obavami z návratu zimy.

K obřadu se místy přidávaly i strašidelné pověry. Na plzeňském venkově se zaznamenalo rychlé utíkání zpátky do vsi: věřilo se, že kdo přiběhne poslední, do roka a do dne zemře. Byla to pověra, nikoli předpověď — ale dětským nohám jistě dokázala přidat na rychlosti.

Za podobnými představami byl strach, kterému dnes už někdy těžko rozumíme. Dlouhá zima mohla znamenat ubývající zásoby, nemoc v rodině i starost o zvířata.

Lidé chtěli věřit, že mohou těžké období nějak uzavřít.

Třeba společnou cestou za ves.

Zpátky se neslo zelené líto

Vyprovodit zimu byla jedna část obyčeje. Druhou bylo přinést něco živého.

Do vsi se vracel zelený stromek nebo ratolest. Říkalo se mu líto, létečko, létéčko či májíček. Slovo líto tu označovalo nastupující zelené období roku, ne pouze léto v dnešním kalendářním smyslu.

Stromek se zdobil pentlemi, papírovými ozdobami, vajíčky nebo svatými obrázky. Někde převažovala červená barva spojovaná s životem a plodností. S ozdobenou zelení děvčata obcházela domy a přinášela hospodářům symbol nového začátku.

V některých vesnicích na Slovácku a Brněnsku se na vrcholek stromku připevňovala také malá panenka, vykládaná jako symbol plodnosti.

Na cestě ven suchá sláma. Na cestě domů zelené větvičky.

Staré odchází a nové dostává místo.

Létéčko u včelína

Také na Hlinecku se děvčata vracela s létéčkem ozdobeným vajíčky a papírovými vystřihovánkami.

Zvláštní zájem o ně mívali hospodáři, kteří chovali včely. Snažili se stromek získat a zapichovali jej do země poblíž úlů. Věřili, že bude včelstva chránit před nemocemi a škodlivými silami.

Jaro tedy nepatřilo jen do světnice a na náves. Čekalo se na ně i u včelína.

Na první teplé odpoledne, kdy se před česny objeví pohyb. Na tiché bzučení, které po zimě zní skoro jako zpráva: ještě jsme tady, zase začínáme.

Co se vyzpívalo a co se snědlo

Písně a říkadla měly mnoho podob. Některé vyprovázely smrt, jiné vítaly zelené líto nebo připomínaly hospodyni, že by se hodilo malé obdarování.

Známá otázka zní:

"Smrtná neděla,
kdes klíče poděla?"

V dalších verších dostává klíče svatý Jiří, který odemyká zemi, aby rostla tráva a kvítí.

Jak prostý a krásný obraz: země jako zamčené dveře a jaro jako někdo, kdo k nim konečně přichází s klíčem.

Někde obchůzka končila společným pohoštěním. V jihomoravském Josefově obnovil obyčej ve dvacátých letech minulého století místní pastýř. Děvčata vybírala potraviny a jeho žena jim potom připravila hostinu. Zbytek darů pomohl pastýřově rodině přilepšit si k živobytí.

Za obřadem tak byl i docela obyčejný společný stůl. Unavené nohy, hlad po obchůzce a radost z toho, co se podařilo vykoledovat.

Obyčej starší než naše chalupy

Vynášení smrti je u nás písemně doložené už ve 14. století. Pražská synoda je roku 1366 zakazovala a další zákaz následoval roku 1384. Právě církevní odpor nám zanechal zprávy o tom, že se takové obřady konaly.

Jejich kořeny bývají spojovány s předkřesťanskými představami. S přesným líčením dávných bohyní a jejich soubojů je však namístě opatrnost. Dochované vesnické obyčeje prošly staletími proměn a nedovolují nám sestavit jediný jistý příběh jejich vzniku.

Pro naše vyprávění je důležité hlavně to, jak žily mezi lidmi.

Jako společná cesta. Jako písnička před domem. Jako přání, aby se rodině, hospodářství i celé vsi zase dobře vedlo.

Když se jaro vrátilo přes práh

Po návratu se děti rozešly domů a v chalupách pokračoval obyčejný den. Bylo potřeba přiložit, obstarat zvířata a nachystat něco k jídlu. Na cestě zůstaly stopy a potok si dál nesl svou vodu.

Jaro samozřejmě nepřišlo na povel. Ještě mohlo nasněžit. Ještě bylo třeba sáhnout po teplém šátku a večer dobře zavřít dveře.

Ale čekání už mělo jinou podobu.

Za týden měla přijít Květná neděle a s ní kočičky. Velikonoce se přibližovaly. V chalupách přibývalo příprav a venku každým dnem trochu světla.

Smrtka zůstala za vsí. Zelené líto se vrátilo mezi lidi.

A nejdelší zima zase jednou dostala připomenutí, že tu nemůže zůstat napořád.